Jak Mokroša zlý duch honil

obrázek


E. Bolek

Nářečím z okolí frýdeckého.


Mokroš hladko vyholeny
a svotečně vystrojeny
stoji s krovu u chalupy.
Borok už je cely hlupy.



Z jedné strany krova buči,
z druhé mu zas roba huči,
že mu zaleho .až ucho.
Ani robu neposlucho,
jak mu pořad přikazuje,
něch ve Frýdku nělabuje.



Mokroška už, tak ze zvyku,
furt mo cosi na jazyku
a dal Mokrošovi rádi:
»Něhledej tam kamarády!
Jaksi už ju v městě předej,
ale pod tisic ju nědej!
Potem nechoď mi kaj chlastat',
bo jo doma všecko zastat',
vis, že němožu tež sama!
Tuž se tumluj s pynizama!
Karty tež s pokojem nechej,
radši ku chalupě spěchej,
aby tě kaj neobrali!
Viš, že na světě čim dali
horši zlodějsky je pelech.
Ocyganiť tež se něněch!«



Mokroš, kery němo staňo,
už mo dost napominaňo.
Vi, že roba tak ze zbytku
nepusti ho hned do Frydku.
Zastavuje robě mlynek:



»Přecaj viš, žech něni synek,
abych nevěděl jak předat'!
Praviš pod tisic ju nedať?
Jak dobytka budě malo,
tisic by se urvat' dalo.«



»Tuž ti tam dej Panbuh štěsti!«



Mokroš drži provaz v pěsti
a šťastny se s robu luči.
A co krova smutně buči,
Mokroš pod fusem se směje:
»To se kdosi zas poměje!«



Aby co nejspiš byl v městě,
po lesni se pustil cestě.
V rannim větru sosny hraju,
břizky se naň usmivaju.
Enem Mokroš sahnul ruku,
haluzku měl na klobuku.


obrázek



Slunko na haluzku sviti,
že se rosa na ni třpyti,
jak by postřibřeno byla.



Pěkně klobuk ozdobila.
Když na věži sedm bilo,
Mokroš předovol až milo.
Krova, že je hrubé dojno,
při dojenu je pokojno,
nekope ani něbodě,
že ju předo k svoji škodě,
by ju někludil nazpatek,
baj za dvacet padesatek.



Kupci krovu šacovali,
vemeno pomacovali,
zahlidali ji do huby,
či má všecky zdrove zuby,
zdvihali ji ocas, nohy,
ohledli i oba rohy.
Jeden se pto veli doji,
druhy, co tu chvilu stoji,
se pto moc mo centu.
Zrovna tajak u asentu.



Jak ju dobře zmustrovali,
Mokrošovi podovali
jak se komu pravě zdalo.



Mokroš křiči, že to málo.
Od tisica že se něhně,
bo zacenil krovu pevně.
Kupci mu zas, že je hlupi,
kdo tak drahu krovu kupi?
Šli zas smluvať kusek dale.



A tu přišel něnadale kupec,
kery krovu zhaňo
a ten z kapsy bez smluvaňo,
Mokrošovi, ludě zlati,
rovných deset stuvek plati.
Ledva stuvky zašustěly,
Mokroš cely zbrunatněly
ani němo staňo venku,
enem, aby už byl v šenku.


obrázek


A tam ludi k zadušenu.
Na šklenkoch se borty pěnu.
By měl k piťu větši kuraš,
poručil se velký guláš,
aby na dobry podkladek,
moh piť pivo jako sladek.



A že společnost tam byla,
mluvilo se o robotě,
o krovach i o drahotě,
o zlodějach, o pynizach,
o sudach i spornych mezach,
o robach i o děuchach
a na konec o zlych duchach.



Mokroš, ten se ušklebuje,
po šenku se rozkřikuje,
že z marovně o pulnoci,
mrtveho by bez pomoci,
sam a sam do šenku přiněs
a zas zpatky v noci vyněs.



»Dybys se tež ruhať přestol,
aby Panbuh tě neztrestol!«
napominaju ho hlasy.
»S duchym nějsu žodne špasy!«



Mokroš duchum furt se směje,
zloty mok do břucha leje,
něboji se ani hřichu.
Strašidla? Ty su mu k smichu.



Jak je utulno hospoda,
uteče čas jako voda
u plneho žbanku piva.
Zapoměli, že se stmiva.



Mokroš z cele padesatky
malo teho dostol zpatky.
Nohy těžke, hlava plno,
k ternu venku ťma uplno.
Zle se jidě střízlivemu,
ně tak eště popitemu.
Už se těši jak se lehně,
enem lesym domu sběhně.
Vi, že roba budě kazať,
baj i punclokami hazať
za to, že tam pulirovol.
Pujdě radši spať na povol.
Roba može v jizbě brnět',
ale Mokroš budě chrnět'.
A jak rano z hury sejdě,
zlost', už robu davno přejdě.
Provda. Trochu tež přehlupil,
že ji vitoka někupil.
Co tak hlava přemyšlala,
cesta krokum utěkala,
a něž zpoměl. vela něse,
už se ztratil v stichlym lese.



Sosny ani nedychaly,
břizky ztichly, jak by spaly,
enem sova, s kedsi zdala
strašidelně zahukala.



Mokroša u srdca pichlo,
bo se zpoměl na šeňkovňu,
na mrtveho, na marovňu
a na ruhave ty slova.
Sova zahukala znova.
Mokroša až zamrazilo,
v břuchu strachym. zamořilo,
bo se dobře pamatuje
sova že smrt ohlašuje,



Radši do klusu se pusti.
A tu slyši, cosi šusti,
jak po suchým lisťu kroky.
Stane. Ticho. Hledi v boky.
I na zadek se obroti.
Strachym až dech se mu kroti,
bo nevidi nic něž stromy.
»To ty moje uši, hromy,
cosi slyšo.« Mokroš kleje.
V kolenech se přecaj chvěje.



Zrobi krok. Zas šustot slyši.
Či to v lisťu polni myši?
Stoji chvilu, všudě ticho.
Jidě dale. Jak pospicho,
už zas cosi šusti za nim.
»Kdo to jidě za mnu, pravim?«



Misto odpovědi znova
zahukala blíže sova
strašidelnym uhu! uhu!
Bože, něopušťaj sluhu,
v děsu Mokroš vzyvo Boha.
A strnulo strachym noha,
jak by do ni pichla jehla,
lesem trckym se rozběhla,
aby ušla zlemu duchu.


obrázek


Ale Mokrošovi v uchu
šusti dale bez ustaňo.
A čim honemši uhaňo,
podle krokuv tež to šusti.



Či ho zly duch neopusti?



»Panno Mario frydecka,
dyť jsme všecy tvoje děcka,
vim, že velko moja vina,
pros za mně u Boha Syna,
by hřišnika něhodneho
zbavil ducha pekelneho!«



Mokroš hlasno vykřikuje,
pravu ruku se křižuje.



Tu, slyš. Už zas sova huka.
A hřišniku kol klobuka
jako ďábli z pekla viři,
čtyři černi nětopyři.



A zas v lese všecko stichlo.



To Mokroša dorazilo.
Vi, že čarodějske dilo
ve spolku je s netopyrem,
s černym kocurem a vyrem.
Po čele se pot mu leje.
Ač se cely strachym chvěje,
koleno se podlamuje,
přece Mokroš upaluje,
aby už byl z lesa venku.
Čert ho navaďal do šenku.



Vyběh z lesa. Něni spasy!
Hruzu ježo se mu vlasy,
bo na mezi v polni tiši
zas ten šustot kroku slyši,
kery, esli jidě krokym
šusti, i když leti skokym.



Mokroš steno: »Jo ubohy,
zachranit' mě musi nohy!«



A ty jak by pochopily,
naply zbyvajici sily
tak, že Mokroš jak to srn
i, přes zahony, meze, trni,
zrovna ku chalupě ženě,
až ho zly duch nedoženě.



Ale ten, jakoby ruku,
už mu sahol po klobuku,
v patách je mu bez ustaňo,
esli kluše, čí uhaňo.



Može jak chce se ohlidať,
přecaj žadneho nevidat'.
Naopravdy byť to musi
zly duch, kery ludi dusi.



T dyž robu mo kus metra,
něchce vidět' v nebi Petra.
Volo hlasno v tiche noci
dobrych ludi ku pomoci:
»Retujtě mě, dobre děti,
zly duch z lesa za mnu leti!«



V oknach světla rozžihaju,
z chalup ludě vybihaju,
všecy křičo: »Co se děje?
Či kaj hore? Či zloděje?«
Všecko dědinu se hnalo.
Každy se pto, co se stalo?
Že až z hřmotu z blízka z dali
všeci psi se rozštěkali.



A tu, jak dyž bičym švihně,
Mokroš se jim cestu mihně,
ale u chalupy razem
bez sebe se svalil na zem.



Jak ho trochu zpamatali,
všeci se ho vyptavali
něch jim povi, co to bylo?
Ež jak se mu ulevilo,
Mokroš přetřel ďlaňu oči,
bo se cely svět s nim toči.
Je mu jak by spadnul s neba,
ale přece povědět je třeba,
co se mu to přitrefilo.
O tym jak se v šenku pilo,
Mokroš něřek ani slova,
ale jak hukala sova
a jak viděl litať čtyry
kolem sebe netopyry,
jak byl honěny zlym duchem,
co mu furt šustěl za uchem,
to mu tak jechalo z huby,
že až drkotaly zuby
tym, co řeč tu posluchali
a tu kolem něho stali.



Jak Mokroška branku vrzla,
už řeč Mokrošovi mrzla,
ale přece dopověděl.



K robě ulekaně hleděl,
co tež ona na to řekně.
Ale roba, jak dyž sekně:
»Kaj moš pynize, ti pravim?
Ostatní se stebu spravím
až mi vlezeš do chalupy.
Tafci starý blozen hlupy.
Napřed v šenku krygle doji
a potem se duchuv boji.«
Pto se dale: »Kaj moš klobuk?«
Mokroš na to ani němuk,
enem zdvihnul k hlavě ruku
jak by sahol po klobuku,
ale klobuka tam němo.



»Co tu sediš jak tvař němo!
Mluv přec, kajs ten klobuk ztratil?«
Mokroš hlavu k lesu zvratil,
ukazol tam ruku pravu
a už smutně věšo hlavu.


obrázek


Od chalupy krokuv kopu,
jak přeskočil přes přikopu,
v porosene travě svěži,
tam Mokrošuv klobuk leži.
Mokroška jak klobuk zdvihla,
haluzka na větru švihla,
až to zašustělo hlasno.



Mokrošce už bylo jasno,
co to chlopa vystrašilo.
A že před chalupu bylo
ludi starych, mlodych kupy,
hnala chlopa do chalupy.
A tam ramus, ludě zloti,
jak dyž v jednorko se mloti.
Něž v dědině zhasly světla,
Mokroščina staro metla,
kero na potinku stala,
bidny život dokonala.




Zpět na Pferdův blog