Pferdův blog
pferda@zdeneksebesta.net Všechna práva na omyl vyhrazena.
úterý, 17. leden 2012
Před uzávěrkou
Nový rok nám začal všelijak, někomu skvěle, jinému skvěle méně. Je nám o rok více let a zase, někomu více let méně, jinému více. Šlápnout vedle však můžeme každý z nás, ať už chodíme po světě dlouho, či teprve krátce.
Když se mi dostalo do rukou první číslo šenovského Oběžníku roku 2012, napadlo mne přirovnání o šlápnutí vedle.
Býval jsem kritikem našeho periodika, nyní však s jeho vzhledem a především obsahem můžu být spokojen. Zvláště rád čtu úvodníky, jimž dosud dávala duši ředitelka knihovny a muzea Simona Slavíková. Nejednomu čtenáři se úvodníky staly nejoblíbenější četbou na stránkách Oběžníku. Měsíc co měsíc jsme se těšívali na to, co nám úvodník přinese. Díky úvodníkům jsme poznávali mnohé zajímavosti o Šenově a životě v něm.
Nic však netrvá věčně, ani láska k jedněm úvodníkům. Na místě dřívějších textů populárně naučných, mohli jsme v lednovém čísle Oběžníku číst text méně populární. Součty toho, co radnice pro Šenov vykonala a dále hodlá a musí vykonat ve jdoucím roce, je jistě potřebné zveřejnit též. Trvalou změnu úvodníků bych však považoval za šlápnutí vedle. Možná byl obvyklý úvodník toliko v prvním čísle roku 2012 nahrazen Novoročním projevem starosty a v příštím vydání Oběžníku budeme moci opět číst to, nač jsme přivykli.
Uzávěrka únorového čísla je za dveřmi, tak už brzy poznáme, co nám příští úvodník přinese. Ať už budeme číst na první stránce Oběžníku cokoliv, paní ředitelce Slavíkové za dřívější poutavé čtení děkuji.
12:08 [Permalink
čtvrtek, 29. prosinec 2011
dva dny
Už pouhé dva dny potrvá výstava obrazů Viléma Wünscheho, v Kulturním domě Leoše Janáčka. Obrazy zapůjčila Galerie výtvarného umění v Ostravě, která ve svých sbírkách uchovává vzácnou kolekci obrazů našeho umělce. Obrazy jsou trvalým důkazem časů minulých a vzácnou ukázkou mistrovské malby šenovského rodáka. Výstavu lze vidět už jen (ještě) po dva dny.
Doporučuji využít zbývající dny starého roku k návštěve Výstavní síně Viléma Wünsche v Kulturním domě Leoše Janáčka v Havířově.
Do nového roku 2012 přeji čtenářům Pferdova blogu zdraví a mnoho šťastných okamžiků.
Zdeněk Šebesta
09:53 [Permalink
pátek, 23. prosinec 2011
S Bohem
Sbohem pane prezidente. Sbohem Petře. Sbohem Michale. Sbohem všichni, kterým byla v adventu zhasnuta svíce života.
Rány jsou příliš čerstvé, bych mohl pokračovat "normální" chůzí životem. Svátek vánoční je však za dveřmi a já musím dostát tomu, k čemu jsem se zavázal.
Neumím a nechci psát to stejné, co jiní už stokrát napsali a lépe. Než prosté sbohem, nesvedu napsat více, abych vyjádřil to, co cítím. Pojednou mám potíže se vyjádřit.
Nicméně se pokusím atmosféru Vánoc podpořit tradiční pohádkou pro čtenáře Pferdova blogu, která tentokrát vlastně ani pohádkou není, neb je více snem, než pohádkou.
Pokud někomu příběh připomene cokoliv ze současnosti, pak vězte, že se jedná o pouhou náhodu. Při zapisování tohoto snu jsem propadnul úvahám o nezničitelnosti myšlenek. Napadlo mě, že všechny myšlenky jsou kdesi ve vesmíru ukládány a později realizovány. Ku příkladu Verne, jeho myšlenky se později témě všechny uskutečnily. Stejně tak myšlenky jiných, třeba Leonarda da Vinci a dalších. Nijak se k těmto osobnostem přirovnávat nechci a nemůžu, ale pokud jsou všechny myšlenky někde tam ukládány, pak i já musím vážit jich zveřejnění (neb psané dokazuje, kdo za tím stojí). Proto jsem s obavami publikoval i onen sen mládence, jenž by se mohl v budoucnu také naplnit. Nemám o zákonitostech realizování vyslovených myšlenek žádné důkazy, proto jsem vám sen mládence předložil k těmto Vánocům, abych potěšil vaše duše. Doufám v to, že jsou realizovány toliko myšlenky velikánů lidské rasy.
Třeba není prokázáno vesmírné úložiště myšlenek, je přece lépe myslet pozitivně. K tomu vám přeji klid i o těchto svátcích. V roce příštím pak zdraví a štěstí, aby vás provázelo.
Pohádka jako sen
17:45 [Permalink
pátek, 18. listopad 2011
Nový růst
Slova o zpomalení růstu, či jeho zastavení jsou vyslovována takřka denně a všichni chápou o čem je řeč. Já však mám na mysli růst nový, nadějně počatý.
Bez ohledu na současnou krizi a zastavení hospodářského růstu, v pátek 18. listopadu 2011 počal, nebo k tomu byly vytvořené potřebné podmínky, růst stromů v novém stromořadí pod Starou školou. Už dlouho zde nikdo stromořadí nesázel, natož pak alej. Spíš bylo trendem posledních let aleje a stromořadí likvidovat. Také v Šenově doznaly aleje a stromořadí značných ztrát, dílem pro jejich stáří (mohly se stát nebezpečnými pro lidi), dílem vichrů (ty už mnohokrát probíraly šenovské aleje), nebo když lidem stromy začaly překážet. Kdo si dnes vzpomene na stín jejich korun. Proto je milým poznáním, že i dnes lidem záleží na tom, aby po nich něco zůstalo, dál rostlo. Ani ti, kteří stromy radostně sázeli, nemohou soupeřit s dlouhověkostí dubů, jichž bylo v počtu jedenácti zasazeno pod Starou školou díky grantu, ku kterému napomohly také hlasy mnohých z nás. Lidem nejsou stromy lhostejné, ačkoliv zpráv o opaku, kdy staré aleje byly likvidovány pro pochybné důvody, bylo už bezpočetně. O to víc mě těší, když stromy dostanou příležitost růst tam, kde snad budou mít k svému žití po staletí klid. Nikdo nemůže říct, co stromy v životě uvidí pod svými korunami. Vždy tomu tak bylo, je a bude. Stromy nerostou do nebe, ale do let, jichž lidský život dosáhnout nemůže. Pod korunami stromů projdou generace a stromy umí vyprávět příběhy, které se udály před staletími. Kdo chce stromům naslouchat, tomu dovolí porozumět jejich řeči.
Duby pod Starou školou budou jednou vyprávět, jak v jednom listopadovém dni roku 2011 byly zasazeny do půdy takřka svaté. Co dál si pamatovat budou a jak dlouho, záleží na nás, na lidech.
"Muži v černém", starosta a místostarosta města Šenova se přihlásili k projektu stromořadí, což je myslím dobrou zprávou pro nás, co stromům fandíme. Nechyběli u toho už tradičně naši skauti, pro něž nebyly duby prvními stromy, jejichž kořenům pomáhali do půdy Šenova. Vzpomínám ginkgo bilobu, neboli jinan dvoulaločný, který vysázeli skauti v Zámeckém parku v roce 2008 a také lípu svaté Anežky České, kterou zasadili poblíž kostela Prozřetelnosti Boží 6. listopadu, dvanáct dní před tím to rovněž významným pátkem. Je tedy zač skautům děkovat.
Chápu, že člověk musí občas růst stromů přerušit. O to větší radost mám, když jsou stromy člověkem předurčeny k žití věčnému, jako se stalo v roce 2011 v Šenově pod Starou školou. Kéž genius loci dá kořenům vrůstat do historické půdy a ponechá všech jedenáct dubů při životě. Co víc si přát ve světě těchto dnů, kdy růst je tím, co člověk dokázal opětovně zastavit. Snad těmto stromům lidské konání tentokrát prospěje.
Abych nekřivdil našim zastupitelům, že stromy občas odstraňují, dali zelenou také stromům novým, kupříkladu v aleji Lipové, Kaštanové či na ulici Vráclavské. Kéž to příští generace ocení.
Páteční výsadbě jedenácti dubů letních pod Starou školou předcházel napínavý zápas o hlasy, které nakonec pomohly grant na projekt získat. Každý se snažil získávat hlasy jak uměl. Do posledního okamžiku nebylo jasné, jak hlasování dopadne. Dopadlo nakonec dobře, ačkoliv naší touhu po zelené cloně kolem rychlostní silnice (která v minulosti přetrhla spojení historického místa s nivou Luciny) mohlo hlasování vyjádřit ještě lépe, podařilo li by se nám onu možnost hlasování dát lépe ve známost veřejnosti. To je poučením pro příště.
Nakonec jedna úsměvná příhoda ze sbírání hlasů pro získání grantu na projekt.
Dobrý přítel a bezpochyby jeden z nejvěrnějších příznivců Šenova odmítnul dát svůj hlas za projekt s odůvodněním, že bude znehodnoceno panoráma "Hradčan" ( viz. Ladislav Kiška - Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova ve Slezsku: "… barokním kostelem, který je pro Šenov tím, čím jsou pro Prahu Hradčany"). Oponoval jsem tím, že duby nerostou do nebe a jejich koruny nikdy nemohou chrám Prozřetelnosti Boží zastínit (ani fyzicky). V pátek však při pohledu z úrovně cesty jsem musel přiznat, že se jednou pohled na "Hradčany" projíždějícím motoristům opravdu ztratí. Pro to mě však nemrzí, že zde budou duby růst. Nevadí mi ani to, že jednou při pohledu z oken Staré školy nikdo nespatří proud aut valících se silnicí pod duby. Možná to nebude výlučně zásluhou dubů, neb daleko rychleji než duby, může stejnou situaci způsobit právě zastavený růst hospodářství. Jaký hospodář, takové hospodářství. Snad "Muži v černém" dokážou Šenov obhospodařovat lépe než ti, kteří růst zastavili. Při pátečním zahájení růstu jedenácti dubů letních jejich slova byla toho příslibem.
Nový rok je už za dveřmi. Dnes ještě nevíme, co nás za jeho dveřmi v příštím roce čeká, jen s mrazením v zádech tušíme, že to nebude růst. Růst víry jsme však vložili do jedenácti dubů. Kéž porosteme s nimi.
20:48 [Permalink
čtvrtek, 27. říjen 2011
Osamělý poutník
Ve středu 26. října připravili členové Letopiseckého aktivu Šenovského muzea hudební a recitační večer v nářečí.
Večer byl věnován Zdeňku Marenčákovi, cestovateli a rodákovi z Václavovic, který před rokem ukončil pouť životem. Životem pestrým, kdy byl prvním dálkovým jezdcem, který projel na čtyřicet zemí světa na jízdním kole Favorit. To a mnohé další lze si přečíst na stránkách rovněž Václavovického rodáka Milana Pastrňáka, který o tomto cestovateli a reportérovi sesbíral množství informací, které pak otisknul časopis Těšínsko pod názvem - Téměř zapomenutý cestovatel.
Vladimír Kuchař, jak sám vyprávěl, zalíbení ve zdejším nářečí našel v knize Frana Směji - Pletky. Pak objevil verše Zdeňka Marenčáka. Navázal s cestovatelem přátelství a zhudebnil jeho verše, které byly nářečím psané. Spolupráce obou přinesla písničky, které vydal Vladimír Kuchař ve zpěvníku pod jménem - Osamělý poutník. Jsou to zhudebněné verše Zdeňka Marenčáka ze sbírky "Po našem". Vladimír Kuchař (Randy) je toho večera interpretoval spolu s recitátory veršů ze Smějových Pletek.
Bylo milé slyšet zase mluvu našich babiček, Frana Směji a Zdeňka Marenčáka, kterou recitovaly verše Cecilie Stachová a Alena Struminská. Obě dámy mají k nářečí zdejšímu blíž než jiní. Paní Stachová co by kronikářka obce a paní Struminská tím, že je autorkou dvou vydání Slovníku nářečí, jsou k přednesu veršů nářečím povolané. Karel Houdek, ač původem z místa, zdejšímu dialektu hodně vzdáleného, přesto přednes zdejším nářečím zvládnul skvěle.
Pak nastoupil dramaturg večera, Vladimír Kuchař a spolu se Simonou Slavíkovou předvedli repertoár Marenčákových zhudebněných veršů. Neúnavný Randy nás přesvědčil, že kytara a písně jsou jeho živlem. Po našem zpívali, po našem recitovali, my z toho radost měli, po našem.
Bylt´ to večer milý, cvakaly závěrky fotoaparátů a vrněly kamery, to diváci si pořizovali záznamy pro časy kulturní bídy.
Až ta nouze přijde zas,
v archivu pohledáme hodokvasu čas.
Čeho lačníme však bude dosytosti,
až z kulturního rohu hojnosti
letopisci budou znovu zvát
ke stolu pospolitosti.
Dozněly verše, dozněla píseň věnovaná Zdeňku Marenčákovi. Snad ji slyšel v místě, z něhož pád už nehrozí.
Cesta jak čára od někud někam míří
jinou z cest protíná a často mění směr.
Smutně i veselo je na ní, vše se střídá,
někdy je hůř a jindy zase líp.
My jdeme dál, cestou dál.
Vzpomínkový večer skončil a my jdeme cestou dál. Snad každý si řekl, že to byl skvělý večer.
Na hudebním a recitačním večeru byl také Zdeňkův bratr Václav, "křtil" zpěvník Osamělého poutníka s paní ředitelkou. Tradičně se účastnil také starosta města Šenova, což můžou někteří považovat za dobré znamení pro kulturu Šenova (při vědomí hospodářského pádu je však k takovým závěrům potřeba i trocha fantazie). Bylo koho potkávat toho krásného večera ve Staré škole a byla to setkání milá.
Po našem se recitovalo, po našem zpívalo. Bylo příjemné strávit dvě hodiny po našem.
Zpytal se mě Beďa,
jakum do empeštyrky karte třeba?
Empetrojka, empeštyrka
to moš Beďo jedno včilka.
Zpytala se mě milo učitelka, něviš kdo to byl, co včil přešol?
Něvim, mi se kajkěry zdo povjadumy, ale něvim kdo to byl.
Učitelka: No vidiš, a ja učila tolik děcek, že se mi včil zdajum povjadumi všici.
Byl to nezapomenutelný večer. Díky za něj.
21:59 [Permalink
