Šenovská vánoční pohádka

Vše co vám teď budu vyprávět se opravdu stalo. Ať se mi počítač restartuje, mám li v úmyslu, něco si vymýšlet …Ctrl + Alt + Delete…jméno…heslo… promiňte to malé zdržení.

Předpověď počasí na příští dny slýcháváme v rozhlase, čteme v tisku, nebo lépe, sledujeme v televizi. V televizi (na některých stanicích), bývá předpověď počasí obzvlášť zajímavá. Některé, tzv. rosničky, poskakují po virtuální krajině, kde chvílemi sněží, nebo prší, létají blesky a burácí hromy. To vše s úsměvem ve tváři a slušivým oděvem na těle. Rosnička támhle popotáhne mráčkem po obloze, jinde zase načechrá obláček. Tanečním krokem hupsne na Moravu a šup zase zpátky do Prahy. Úsměv trvá, i kdyby trakaře padaly. Po skončení předpovědi se stává, že dál netuším, jaké počasí mě v příštích dnech vlastně čeká. Ale předpovídání počasí funguje, ať už je předváděno jakkoli a kdekoliv. Že tomu tak nebylo odjakživa, vypráví tento příběh.

obrázek-u vrat

Sníh padal tak hustě, že bys husy nenašel. Vítr hnal vločky do tváře mladíka, choulícího se do chatrného oděvu, který mu snad dával naději, že nezmrzne, ale určitě jej mnoho nehřál. Zasněžená cesta kolem velkého rybníku ho vedla k vesnici. Poznal podle rybníka, že jde správně, neboť krom něj, oslepen sněhem, neviděl nic, co by nasvědčovalo, že je před ním vesnice. Ani věž kostela, jež byla jindy viditelná už z dálky, tentokrát nedávala o sobě znát ani zvukem zvonu. Po své pravici spíše vytušil, než v bílé metelici uviděl ostrov na dalším mnohem menším rybníku. Ostrov byl vybudován pro kratochvíle zámeckého panstva. Teď však z něj nebyl slyšet ani hlásek. Kdo by si v takovém nečase chtěl tady chvíli krátit? Zbývalo ještě projít kolem mlýna, podél zámecké zdi do kopce, kde už byl cíl jeho cesty, kovárna. Trhnul sebou, když znenadání kousek od něj ostře vyštěknul pes. Konečně stál sněhem zavátý a promrzlý, před vraty kovárny. Ucítil kouř z komína a představa jak se ohřeje u ohně výhně, ho potěšila. Zabušil na vrata. Ty se po chvíli pootevřely a vykoukla tvář kováře Václava, jeho strýce. -Čeňku, pojď dál. Jsi zmrzlý, viď? Dnes je pořádný mráz. Postav se k ohni ať roztaješ. -Rád strýčku, jsem zmrzlý jako rampouch. Kovář mezitím zavřel vrata na závoru a vrátil se k Čeňkovi. -Tak co tě k nám vede Čeňku v takové psotě? -Maminka vás pozdravuje strýčku. Tady v košíku je kohout, co vám ho posledně maminka slíbila a taky vajíčka. -Děkuji Čeňku. Jsi hodný, že ses v takovém počasí vydal k nám. Doufám, že se zdržíš přes noc. Je už pozdě a brzy bude tma, domů to máš daleko. Ještě bys v té metelici zabloudil. -Rád strýčku. Ostatně jsem s tím počítal a mamince řekl, že se vrátím až ráno. Však to nebude poprvé. -Máš to asi těžké, Čeňku, když teď hospodaříte bez táty. Václav při řeči občas vytáhnul železo z výhně a na kovadlině mu dával kladivem tvar. Čeňkovi se konečně začala vracet barva do tváří, jak ho plameny olizovaly. -Co tvůj bráška? Těší se na Vánoce? -Těší, chtěl by nové boty k Ježíšku. Ale já nevím jak to zařídit. Co vy strýčku? Jak vy tady žijete? -To víš, žádná sláva, ale žijeme. Čeněk se rád díval na strýce kováře při jeho kouzlení s železem. Žhavé železo přitahovalo oči, když z něj létaly malé jiskérky pod údery kladiva. Kovadlina zvonila a čas ubíhal jak voda. Večer šli oba do kuchyně, kde dostali od Čeňkovy tety malou večeři. Ještě chvíli si povídali než šli spát. -Mohu si lehnout na lavici v kovárně? zeptal se Čeněk. -Můžeš. Nad lavicí visí starý kožich, pod ním ti jistě nebude zima. Musím tě však varovat Čeňku. Poslední dobou se v noci ozývají z kovárny takové divné zvuky. Nikdy jsem však nepřišel na to, co, nebo kdo, může takhle nocí lomozit. Čeněk vyvalil oči na kováře. Ten dále pokračoval. -Správce zámku povídal, že se divné zvuky ozývají nocí i tam. Ani on však nepřišel na kloub tomu, co by mohlo podivné zvuky vydávat. Kovář viděl jak Čeněk zapomněl údivem zavřít pusu a dodal s úsměvem. -Nikdo neví co, nebo kdo, lomoz způsobuje, ale já si myslím, že to jsou kuny, kterých je tu mnoho. Ty dovedou panečku v noci řádit. Jistě nevěříš na čerty, že? Čeněk polknul a rychle odpověděl. -To víte, že ne. Já mám pro strach uděláno. -Možná tobě se dnes podaří přijít na to, co nám nedá v noci pokoj. Šibalsky mrknul na Čendu a lišácky se umívaje odešel. Čeňka zanechal samotného v kovárně. Čenda chvíli přemýšlel o tom, co vyslechnul o strašidelném zvuku, ale spánek ho zmáhal, tak se zachumlal pod kožich a brzy usnul.

obrázek-skřítek

Dlouho však nespal. Divný zvuk ho probral ze spaní. Zdálo se mu, jakoby zaslechnul své jméno. Někdo jej volal. Zíral do šera kovárny a snažil se najít směr, odkud se hlas ozýval. V rohu kovárny, tam kde byly uloženy různé železné tyče, uviděl slabý záblesk světla. Opatrně vstal a zamířil směrem světýlka. Teprve když se přiblížil blíž, uviděl, co vydává to světlo. Byla to malá lucernička, kterou, můj ty světe, držel v ruce nefalšovaný skřítek. Takový, o jakém slyšel vyprávět v pohádkách, když byl ještě dítětem. Skřítek znovu vyslovil jeho jméno. Čeňku, chceš li dojít ke štěstí vánočního času, pojď za mnou. Neboj se, čeká tě odměna, pokud splníš svůj úkol. -Úkol? Jaký úkol? Ptal se stále nevěřícně Čeněk. -Už se neptej a pojď, vše se včas dozvíš, ale nesmíme ztrácet čas. Dotkni se mé lucerničky.

Sotva to Čeněk učinil, oslnilo jej prudké světlo. Když oči uvykly zvláštnímu svitu, shledal že je v nějaké jeskyni, kde stálo dvanáct skřítků, navlas stejných jako ten, který ho sem přivedl. Či přinesl? Jeden z nich promluvil. -Přinesl jsi večer do kovárny kohouta. Kohout teď nezakokrhá, dokud nesplníš svůj úkol. -Jaký úkol? Tak mi to už konečně řekněte. - Tady vidíš dvanáct truhlic, spustil další ze skřítků.Tvým úkolem bude, odnést každou noc, vždy jednu truhlici ke vchodu jeskyně. V žádném případě nesmíš truhlici otevřít, sic tě stihne trest. Už nikdy by ses z jeskyně nedostal. Čenda se podíval na truhlice a pak směrem k tmavému otvoru na konci jeskyně, který byl zřejmě východem z ní. Nezdálo se mu, že to je úkol, jenž by nemohl lehce splnit. -Co má odměna, splním li tento úkol? -Budeš s ní jistě spokojen. Nikdo jiný by ti takovou práci nedal. Odměna bude bohatá, můžeš nám věřit. My skřítkové můžeme leccos, to jsi o nás už určitě slyšel. Čeněk o tajemných skřítcích slyšel už mnohokrát a neměl tedy důvod jejich slovům nevěřit. -Dobrá, věřím, že mne nepodvedete. Kdy se mám dát do díla? -Už tuto noc. Ale to ti povídáme, neopovaž se do truhlic nahlížet, jinak se s tebou zle povede. Do svítání musí být truhlice u východu z jeskyně. -Ale čím budu živ po těch dvanáct dnů a nocí? otázal se ještě. -O to se nemusíš starat, odpověděli skřítci zase ústy jednoho. kdo v jeskyni přebývá, hlad ani žízeň nepocítí, kdyby zde sto let byl. Tak dlouho tady snad nezůstanu. Uvidím, jak to s tím hladem bude. Jen si to pomyslel, skřítci zmizeli.

obrázek-truhlice

Vydal se k truhlicím. Jednu uchopil, že ji zvedne a odnese ke vchodu. Ale ouha, s truhlicí ani nehnul. Nevěřil vlastním očím. Taková malá truhlice a váží jako ta skála. Určitě je plná zlata. Co jiného by mohlo tolik vážit? Snad jen kamení. Už, už chtěl nadzdvihnout víko truhlice, aby se podíval, když tu si vzpomenul na skřítkova slova. -...neopovaž se do truhlic nahlížet, jinak se s tebou zle povede. Nechal si zajít chuť na ukojení své zvědavosti a znovu se pokusil truhlicí pohnout. O malý kousek se mu to podařilo. Pak už jen kousek po kousku posouval truhlici k východu. Vyčerpávající lopota pro něj skončila, teprve když tma před jeskyní nebyla už tak temná a první truhlice byla na místě. Vysílen padl vedle ní a usnul. Když se probudil, byla opět noc a truhlice byla pryč. Vydal se pro další a opět celou noc trvalo, než ji dostal k východu. Vysílen zase padl vedle ní a spal. Tak to pokračovalo každou noc až byla poslední truhlice dotažena na místo. Když se znovu probudil, v jeskyni už nebyla truhlice žádná. Stál tam skřítek, který ho sem před dvanácti dny přivedl. -Čeňku, úkol jsi splnil. Tady máš zvoneček. Zazvoníš na něj a cokoli si v té chvíli budeš přát, splní se ti. Pamatuj však, že toliko třikrát můžeš zvonit. Ale aby ti zůstalo i něco trvalejšího, tady máš lucerničku. Je kouzelná. Budeš li potřebovat znát, jaké počasí má nastat příští dny, stačí rozsvítit lucerničku. Ona ti vždy prozradí to veliké tajemství přírody a už nikdy nebudeš trpět nouzí. Lidé vždy toužili znát, co je čeká, a ty jim to budeš moci říct. Zasloužíš si takový dar, neboť jsi celý rok sloužil počasí. V truhlicích bylo počasí na dvanáct měsíců v roce. Co v jeskyni nocí jednou, venku měsícem bylo. Dobře jsi udělal, že jsi překonal svou zvědavost a do truhlic se ani jednou nepodíval. Byl by s tebou konec, kdybys otevřel třeba lednovou, nebo červencovou truhlici. Spálil by tě mráz nebo slunce. Teď už znáš tajemství počasí a jistě ti to bude k užitku. Užívej ho k užitku lidem. Po těch slovech skřítek zmizel. Čeněk hleděl na zvoneček a lucernu. Nemohl uvěřit, že už uplynul celý rok. Protože stále ještě byla noc, řekl si, že se na to pořádně vyspí a pak si to v hlavě srovná. Usnul tvrdě jako špalek.

obrázek-kovárna

Byla noc, když se v kovárně ozval hlas kováře Václava. -Mámo, slyšíš? Zase se ouzývají ty podivné zvuky, jako vloni, tu noc, co se ztratil Čeněk. Slyšíš? -Slyším. Václave já mám strach. -Neboj se. Jdu se tam podívat. -Táto, nikam nechoď, ještě se ztratíš i ty, kdoví co to vlastně bylo. -Ať už to bylo cokoli, já si na to posvítím. To by v tom byl čert, abych nepřišel na to, co nám nedá spát. Kovář zapálil svíci a vyrazil do kovárny. -Je tu někdo! Nic. Zvedá svíčku nad, hlavu aby osvětlil celou kovárnu. Náhle si všimne, jak se na lavici něco pohnulo. -Hej ty tam, kdo jsi?! Popadl železnou tyč, která stála po ruce a opatrně vykročil směrem k lavici. Uviděl, že pod kožichem na lavici někdo, nebo něco je. Šťouchnul tyčí do kožicha a poodstoupil. -Vylez, nebo tě přetáhnu tou tyčí! Vylez, je li ti život drahý! Pod kožichem se něco znovu pohnulo a zpod něj vykoukla čísi hlava. Kovář natáhnul ruku se svíčkou a když uviděl, co se schovávalo pod kožichem, úlekem jen heknul. -Če... če...če...něk! Na víc se nezmohl. -Strýčku co se děje? Proč mě budíte, když je ještě noc? Čeněk nechápavě hleděl na kováře. -Čeňku, Čeněčku, kde ses tu vzal a kde jsi byl celou dobu? -Přišel jsem k vám včera navečer a zůstal tady přes noc, cožpak si nevzpomínáte, strýčku? -Můj ty světe, Čeňku, vzpomínám, jakpak by ne, ale to bylo přece před rokem a od té doby tě nikdo neviděl. Najednou na mne vybafneš zpod kožichu, jako bys včera pod něj vlez. Čeněk nechápal, co mu to vlastně kovář povídá. -Včera večer jsem tady pod ten kožich opravdu ulehnul,- posadil se na lavici. Na zem při tom upadl zvoneček. Cinklo to, když dopadl. - Co to je? Ptal se kovář? -Nevím, kroutil hlavou Čeněk, -nějaký zvoneček tady leží. Zdálo se mi, že jsem koupil bratříčkovi nové boty. Kdyby místo zvonečku byl raději pravdivý ten sen. Sehnul se pro zvoneček, ale nevěříc vlastním očím, spatřil na podlaze krásné boty jako z toho jeho snu. Pohlédnul na strýce. Myslil si, že on je tu dal, protože se o nich večer před kovářem zmínil. -To vy strýčku? Já? Co tě vede. -Takže se mi splnil sen? To je škoda, že se mi nezdálo třeba o vás, jak máte plné kapsy zlaťáků strýčku. Vzal zvoneček a zacinkal. V té chvíli se kováři podlomily nohy, jak mu ztěžkly kapsy. Sáhnul do kapsy a vytáhnul hrst zlaťáků. -Čeňku, co se ti to všechno zdálo? -Já-á-á, nic, koktal Čeněk. Jen ty boty, mumlal překvapně a pomyslel si, že by taky rád měl kapsy plné zlaťáků. Snad ten zvoneček? Opět s ním zacinkal. V tom okamžiku už nemohl z lavice vstát. Kapsy měl plné zlata. Teď si teprve vzpomenul, co mu naposled povídal skřítek. Jak na to mohl zapomenout? Ale zvoneček už zmizel. Takhle to tedy skřítci zařídili, usmál se. Ale ještě by tu měla být lucerna. Začal šmátrat v kožichu. Tady je. -Strýčku půjčete mi tu svíčku, zapálím lucernu. Když světlo lucerny osvítilo kovárnu, přišla i kovářka. Nejdříve spráskla ruce, když spatřila ztraceného Čeňka a pak společně s kovářem vyslechli Čeňkův příběh. -To je k neuvěření, povídali oba nakonec. Venku při tom začalo svítat. -Tak co Čeňku, jaké bude dnes počasí, ptal se už zas vesele kovář. -Bude krásně strýčku. Mráz, ale sluníčko se bude třpytit na sněhu, opověděl Čeněk a sám se divil, jak to z něj vypadlo. Opravdu bude ta lucerna kouzelná. Uvidíme ráno. Než ráno kovář zapřáhnul koníka do saní, aby Čeňka konečně odvezl domů, sluníčko už svítilo na čerstvě napadaný, bělostný sníh a mráz štípal do tváří. -To skřítek Leden pootevřel víko lednové truhlice asi trochu více a mráz mu utekl, smál se Čeněk, když vyjížděli k jeho domovu. Koníkovy rolničky vesele zvonily, byl Štědrý den a do Komořan už to měli kousek. Hoj ty Štědrý večere, tajuplný svátku.

Čeněk dokázal předpovídat počasí. Z pokolení na pokolení se kouzelná lucerna dědila a potomci taktéž dovedli počasí předpovídat. Dnes však už nikdo neví, kde lucerna skončila. Snad si ji skřítci zase vzali zpět. Ale počasí mnozí lidé předpovídají nadále i bez lucerny, je to však občas znát.

  pohádky je konec.