Šenovská vánoční pohádka 2006

Vdobách, kdy v Šenově stával zámek, a Lucina byla ještě divokou řekou, přihodilo se cos, o čemž vám chci vyprávět.

obrázek Jindřišky Skrbenské-Pittoresque Entdeckungsreise-Sönhof

Jednoho slunečného odpoledne zazněl hluk kočárových kol a koňská kopyta zabubnovala na dřevěném mostě přes řeku. Smích dětí se rozléhal mezi pilou a palírnou, když kočár stoupal dále kamenitou cestou k zámku. Kočí zatočil vlevo do brány a zastavil spřežení uprostřed zámeckého dvora. Z kočáru vyskákali hbitě tři kluci a rozběhli se hlučně po dřevěném schodišti do patra. Potom vystoupila starší žena, zřejmě chůva, a nakonec mladá, černovlasá dívka. Za kočárem přicválal mušketýr, pod nímž se kůň trochu vzpouzel, ale nakonec i on projel bránou do dvora.

Dva mladí muži, právě jdoucí cestou kolem zámku, si opět nasadili čepice, které uctivě smekli, když je míjel kočár s panstvem.
Ten, který se zdál být starším, významně mrknul na svého společníka.
"Pavlína je krásná, viď, Bedřichu?"
Podle oděvu, mladý lesní adjunkt, Bedřich, jen vzdechl, "krásná opravdu je. Povídá se o ni, že je laskavá, stále usměvavá a všichni ji tady mají rádi. Slyšel jsem též, že umí krásně malovat. Tak jako její otec,"dodal ještě.
"Už jsi Bedřichu nějaké její obrázky viděl?" ptal se s úsměvem jeho společník.
"Neviděl, ale rád bych se na ně podíval."
"Pak tedy běž za ní do dvora a zaklepej na její komnatu, je touto dobou určitě doma", dobíral si jej přítel. "Dej si však pozor, aby tě nenačapal mušketýr, který Pavlínu hlídá před takovými jako jsi ty".
"Mušketýra bych se měl bát? Sám jsi viděl, kolik práce má s sebou samým a tím zvířetem, pomocí něhož se pokouší cestovat", odvětil mladík.
"Když ne mušketýra, tak jejího otce, zámeckého pána určitě", zdviženým ukazovákem zdůraznil muž svá slova.
Při rozmluvě oba záhy zmizeli za kovárnou na kopci.

obrázek Jindřišky Skrbenské-stromy

Mezitím, co ti dva vedli rozhovor, černovláska vyběhla dřevěným schodištěm na ochoz v patře a zaklepala na dveře knihovny, kde tušila, jako obvykle, svého otce nad knihami. Nemýlila se. Stál u okna s knihou v ruce a když vešla, obrátil se k ní.
"Viděl jsem vás přijíždět. Výlet se vydařil?"
"Ano tatínku, bylo to krásné dopoledne. Podívejte se, co jsem dnes u rybníka nakreslila", při těch slovech mu podala skicář.
"Máš talent, Pavlínko. Mohla bys nějaký obraz namalovat pro zámek."
"Kdepak, nemohla bych malovat obrazy, jaké visí na stěnách našeho zámku. Lorelei, Vilém Tell či portréty s temnotou za zády nejsou mými vzory. Vy sám umíte lépe malovat takové reprezentativní obrazy. Já mám ráda stromy, řeku a rybníky, šenovská krajina je mi modelem. Poslechněte tatínku, co se mi při dnešním kreslení u rybníka přihodilo." Chtěla otci vyprávět příhodu, ale ten mezitím pokračoval tichým hlasem, jakoby už jen pro sebe.
"Jsi jako tvá matka. Ta měla tuto krajinu s rybníky a Lucinou také tak ráda, až jednou té milované řece dala i svůj život.
Jeho tvář se teskně zasmušila a Pavlína věděla, že ji v takové chvíli už skoro nevnímá. Zadíval se na obraz mladé ženy visící nad krbem. Pavlína se ženě na obraze velmi podobala. Pohladila otci ruku a vyšla tiše z knihovny ven. Neměla ráda tyto chvíle, kdy se otec zasmušil tak, že z něj vyprchala všechna energie. Ona byla jako rtuť a energií přetékala, veselá při tom po celý den.
Teď se také její tvář opět rychle rozzářila. Spěchala ze schodů dolů, a pak dál přes dvůr do kuchyně, kde div neporazila stařenku, která za dveřmi seděla na stoličce a škrábala brambory.
"Odpusťte, babičko, já nerada", omlouvala se provinile.
"Jen se neomlouvejte, slečno. To já tady sedím jako brambora. Mohlo mne napadnout, že tady budu překážet. Musím se kousek posunout, ještě může někdo běžet za vámi", usmála se stařenka a brala se hlouběji do kuchyně. Stařenka znala Pavlínu od prvního roku, kdy zdivočelá Lucina vzala život její matce. Tehdy se starala o malou Pavlínku spolu s její chůvou. Nešťastný pán Antonín těžce nesl ztrátu své mladé ženy a též díky Milce (tak stařence říkali), Pavlínka vyrůstala bez matky, ale s láskou kol sebe.
"Málem bych vás porazila, babičko," omlouvala se a pohladila stařenku po vrásčité tváři. Ale už zase spěchala dál, tam kde se mladičká kuchařka Bětka otáčela při plotně. Pavlína s Bětkou vyrůstala na zámku, jedna dole, vedle kuchyně, druhá nahoře, v panských komnatách. Přesto k sobě našly cestu (také zásluhou Milky) a staly se přítelkyněmi.
"Bětko, Bětuš, neuvěříš co se mi dnes přihodilo," volala tajemně na svou přítelkyni.
"Ale uvěřím, povídá Bětka,"copak jsem ti někdy nevěřila?"
"Tak jsem to nemyslela," zvedla oči Pavlína, "příběh je však tolik tajemný, že bys mohla i neuvěřit." "Tak už povídej a nenapínej mne."
"Poslechni tedy, co se mi dnes přihodilo u rybníka."
"Ty jsi byla zase u rybníka?" S předstíraným překvapením v hlase ji přerušila Bětka a ještě dodala. "Chodíš tam v posledních dnech často."
"Mám to tam ráda," odpověděla Pavlína. "Je tam nádherný výhled na zámek a zkouším nakreslit obraz krajiny jak nejlépe umím."
"Nepovídej, že jen proto si každý den vyjíždíš po Šenově, jistě v tom bude ten mladík v zeleném, který se ti tolik líbí."
"Mlč Bětule", pohrozila ji rukou Pavlína a přiložila prst na rty. Šeptem pak dodala," zahlédla jsem ho, když jsme se vraceli domů, ale kočí jel příliš rychle, ani jsem jej přes zvednutý prach neviděla. Ale už mě nepřerušuj, nebo ti nic neřeknu," ukončila Bětčino vyzvídání a sevřela rty na důkaz, že to myslí vážně.
"No tak, fräulein Pavlína, nenechte se pobízet", dobírala si ji Bětka.
"Ty jedna," Pavlína máchla sevřenou rukou k tělu, aby naznačila, že je to velmi důvěrné.

obrázek-dub

"Už mlč, nezbednice. Byla jsem dnes s bratry u Volenského rybníka, jak už jsem řekla. Byla s námi chůva a tatínkův mušketýr. Kluci odešli s chůvou k potoku, doprovázní mušketýrem. Já si sedla pod dubem na hrázi a chtěla kreslit do skicáře. Mám tak ráda ten pohled přes Lucinu na náš kostel a zámek. Pokřikování bratrů už sláblo někde u Datyňského potoka, když se mi zdálo, že čísi hlas mne volá. Byl to takový šumivý a hluboký hlas. Trochu jsem se polekala, ale nikoho jsem poblíž neviděla. Hlas se však ozval znovu. Uslyšela jsem své jméno. Někdo mne volal a já nevěděla, kdo to je. To víš, že mi do smíchu nebylo a už jsem pomýšlela na útěk, když tajemný hlas pokračoval."
"Pavlíno, jsi laskavá k lidem i zvířatům a máš ráda všechny stromy," zašumělo v koruně dubu nad její hlavou. "
"Pohlédla jsem vzhůru, ale nikoho jsem neviděla. Stromy? Cožpak stromy mohou mluvit? Nikdo však už více nepromluvil, tak jsem se pustila do kreslení. Překvapilo mne, jak tužka lehce klouže po papíře a než bys řekla švec, obrázek byl hotov. Docela se mi povedl. Přemýšlela jsem nad přeludem, nebo čím podivný hlas byl, když tu se ozval znovu."
"Pomoz nám, Pavlíno. Jdi zítra za svítání na ostrov v jezírku pod zámkem. Na ostrůvku stojí náš bratr dub. Nakresli jej, jak nejlépe dovedeš. Tak mu pomůžeš."
"Kluci se vraceli s halasem od potoka a tajemný hlas už více nepromluvil. Co si o tom myslíš, Bětko? Nevím, mám li tam zítra jít, trochu se bojím."
Bětce se však v té chvíli začalo na plotně něco připalovat, a nemohla odpovědět dříve, než jídlo vařečkou zamíchala. Mezitím stařenka hlasitě spráskla ruce. Díky tomu že se posunula od dveří blíž ke kamnům, vyslechla vše, co si dívky povídaly.
Pavlína se k ní otočila a třebaže s úsměvem, zdviženým prstem stařence pohrozila. "Babičko, vy jste poslouchala."
"I jen tak mimoděk", bránila se Milka a klopila zraky.
"Už jsi někdy o něčem takovém slyšela?", ptala se jí Bětka, která zachránila pokrm na plotně a mohla se opět věnovat rozmluvě.
"Slyšela - neslyšela. Povídá se, že pra-pra-pra děd slečny Pavlíny, Jan, rozmlouval se stromy. Umění naslouchat stromům možná zdědila po něm. Říká se, že toliko ten, kdo má dobré srdce a stromy upřímně miluje, dokáže jejich řeči porozumět. Vy slečno, pohladíte kdejaký starý strom, i mne, proto si vybraly vás. Měla byste vyhovět přání stromů a zítra na ostrůvek jít," odpověděla Milka a znovu se věnovala oškrabávání brambor.
"Bětko, co radíš? Mám zítra na ostrov jít?"
"Co se může stát, když tam půjdeš. Vezmi s sebou Hektora, však on tě ohlídá."
"To je nápad Bětulinko, vezmu sebou psa." Pavlína opět jen zářila očekáváním zítřejšího rána.

obrázek- Strom/ Henrieta Skrbenská

Ráno si Pavlína přivstala. Tiše sešla po schodech na dvůr. Pes Hektor ji vítal hlasitěji, než si přála a musela jeho nadšení tišit, aby nevzbudil celý zámek, natož otce, který by její ranní vycházku určitě neschválil. Proklouzla zadními dveřmi, které vedly do parku, odkud to nebylo k jezírku daleko. Cestou nikoho nepotkala. Z lávky, jež spojovala ostrov s břehem, už viděla velké rudé slunce prosvítající korunou dubu, který jí měl stát modelem. Opatrně přešla po lávce na ostrov, následovaná psem. Pod dubem byla lavička. Posadila se na ni a Hektor spokojeně ulehnul u jejích nohou. V té chvíli zaslechla, jí už známý, šumivý hlas.
"Děkuji, Pavlíno, že jsi přišla. Vzhlédla do koruny dubu a poté na ležícího psa. Hektora však hlas ze spánku nevyrušil. Buď jej neslyšel, nebo ho řeč stromu nezajímala.
Mezitím hlas pokračoval: "Více neotálej, Pavlíno a kresli, slunce už vychází."
"Proč to vše?" Zeptala se.
Hektor sebou trhnul, když uslyšel hlas své paní. Protože však necítil žádné nebezpečí, opět složil hlavu na tlapy a zavřel oči.
Strom odpověděl. "Duby žijí dlouho. Déle než lidé, ale ti mohou náš život předčasně ukončit. Jednou lidé přijdou a budou chtít stromy pokácet."
"Proč by to dělali?" Ptala se udiveně Pavlína a vzdorovitě dodala, "to nedovolím."
Ale strom pokračoval, "proto mí bratři vybrali právě tebe ku pomoci, že máš čisté srdce. My ze své výšky vidíme dál v krajině, i budoucnosti. Lidé ještě nevědí, co s námi v budoucnosti provedou, ale my to ze své výšky tušíme. Ty se však ničím netrap a rychle se dej do kreslení. Co je malířem namalováno, to už lidé nemohou zničit. Pamatuj, že tvůj obraz nás v budoucnu nejednou zachrání."
Pavlína začala kreslit a obraz byl brzy hotov.
"Co mám udělat teď?", ptala se, když zavřela skicář.
"To je vše, odpověděl dub. Ač ti to dnes může znít neuvěřitelně, zdejší krajina se jednou změní k nepoznání a lidem začne jezírko a ostrov s duby překážet. Objeví se však tvůj obraz, a sekyry i pily zastaví. Jak, to ti nepovím, ale tak se stane. Za tvou pomoc ti splním, na co v této chvíli pomyslíš.
Pavlína nemyslela na nikoho jiného, než na mládence v zeleném, který se ji tolik líbil a s nímž nepromluvila ještě slovo, ač by si moc přála. V této chvíli se nebránila myšlence na něj.
Koruna dubu se začala zčistajasna silně kymácet, jakoby prudkým větrem, ač bylo bezvětří. Hektor se vztyčil a čichem pátral. Popošel blíže k vodě a znovu nasál, pak tlumeně zavrčel.

obrázek

"Hektore, pojď zpět." Bylo slyšet čísi kroky na lávce. Pes se jen neochotně vracel. Naposled uslyšela hlas z koruny stromu.
"Buď šťastná, Pavlíno."
V okamžiku kymácení stromu ustalo. Pavlína vystoupila ze stínu dubu a uviděla přicházet po lávce toho, na nějž chvíli předtím pomyslela. Hlava se jí zatočila.
"Stalo se něco, slečno?" Zeptal se uctivě příchozí. "Jmenuji se Bedřich a jsem zaměstnán v oboře vašeho pana otce. Cestou jsem uviděl podivně se kymácející dub na ostrově. Přišlo mi to divné, když ani slabý větřík nezafouká, tak jsem se šel podívat, co za tím může vězet," řekl a pokračoval: "Ze břehu strom vypadal, jakoby mával, tak mne napadlo, že to může být nějaké znamení."
Pavlína se až zarděla při vědomí, že jej ona svou myšlenkou s pomocí dubu přivolala, ale nahlas řekla pouze: "Sama nevím, čím to mohlo být. Najednou se začal kymácet a stejně tak pojednou ustal." Věděla, že její vysvětlení nezní zrovna přesvědčivě a mládenec se tvářil trochu udiveně, ale nemohla mu přece povědět pravdu.
Pohlédl na skicář ležící na lavičce pod dubem. "Slyšel jsem, slečno, že umíte pěkně kreslit. Smím si vaše kresby prohlédnout?"
Podala mu skicář s poznámkou, že lidé přehánějí.
Otevřel jej a uviděl nakreslený dub. Překvapeně vzhlédnul od kresby.
"Ten obraz znám, viděl jsem jej dnes ve snu. Pamatuji si to velmi dobře. Zdálo se mi, že obraz zachrání stromy na ostrově. Netuším, co sen naznačoval. Hrozí snad stromům na ostrově nějaké nebezpečí?" Ptal se udiveně Pavlíny a hleděl při tom do jejich černých očí.
Pavlína už nedokázala před ním tajit svůj vztah ke stromům. Usedli na lavičku a ona mu vyprávěla příběh dubu. Mládenec nepochyboval o ničem, co mu dívka vyprávěla. Ostatně, byl jí tak okouzlen, že by uvěřil i rozmluvě s rybami v jezírku. Zahleděli se pod dubem do sebe a od této chvíle žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti. Kolik takových příběhů se už pod korunami stromů událo. A lidí, kterým stromy předurčily společný život s blízkou osobou, je jistě ne málo.

obrázek

Uplynulo mnoho vody v meandrech Luciny a lidé začali měnit krajinu šenovskou, jak dub předpověděl. Zmizelo jezírko, a Inzula (což řecky znamená ostrov) musela ustoupit jejich požadavkům. Chystali se pokácet i duby na ostrově. Tu přistoupil k dělníkům neznámý muž a ukázal starou kresbu. Právě tu, kterou kdysi dávno namalovala Pavlína. Netušili, kým ten člověk je, proč zrovna teď přišel a kdo jej poslal, ale obrázek způsobil, že stromy už nikdo nechtěl kácet. Inzula zmizela pod asfaltem, ale duby zůstaly stát na zbytcích ostrova, které jim lidé ponechali. Zdálo by se, že náš dub je zachráněn. Leč, přešla další léta a nad dubem se opět začaly stahovat mraky. Lidé potřebovali další kus půdy. Zrovna tam, co stál dub. Jako zázrakem se znovu objevila stará kresba a dub byl opět zachráněn. Znovu se vše opakovalo. Lidé si vzali půdu, ale dub nechali stát na svém místě. Už mu zbyl jen malý ostrůvek k žití, ale stojí na něm dál. Kdysi obklopen vodou, dnes betonem a asfaltem, dál hrdě vzhlíží na svou krajinu kolem Luciny. Snad vzpomíná na časy, kdy kolem něj šplouchala voda a na lavičce pod jeho korunou seděli dva mladí lidé. Snad se při tom i usmívá, kdož ví. Ještě dnes lidé, řeči stromů možná rozumí. Zastavte se chvíli pod dubem a poslouchejte. Možná, právě vy uslyšíte jeho hlas, máte li dobré srdce. Neuslyšíte li nic, nezoufejte. Bude to znamení, že dub je v bezpečí. Naslouchat však nepřestávejte, co kdyby jednou zase pomoc potřeboval. Nejen on.

  pohádky je konec.