Kouzelné kaménky

Šenovská vánoční pohádka roku 2007

Za císaře pána žil v chalupě u lesa havíř František se svou ženou Milkou. Měli syna, Fabiána. Když mladý Fabián unesl koš maliní pro kozu z blízkého lesa, usoudil otec, že už může do služby. Ve vedlejší vsi mu na dvoře pána Antonína vyjednal práci. Fabián byl bystrým chlapcem a služba ve dvoře se mu zamlouvala. Pán si jej oblíbil a občas posílal se vzkazy na zámek do jeho rodného Šenova. Tam chodíval rád. V zámecké kuchyni dostal vždy něco dobrého na zub.

obrázek tonoucí Julie

Jednou byl vyslán s balíčkem na zámek. Už několik dní pršelo a na lukách bylo spousty vody. Když se blížil k řece, měl neblahou předtuchu, že se na druhý břeh už nedostane. Řeka hrozila, že se už, už vylije z koryta. Přes trámy tekla voda proudem a hrozila mostu stržením. S obavou vstupoval Fabián na most. Praskání v konstrukci mu nahánělo hrůzu, přesto ještě stačil most přejít. Žehnal se a děkoval Bohu, přitom myslel na to, že se do dvora už dnes vrátit nebude moci. Zlověstné praskání mostu a sílící proud vody valící se přes něj, nevěstil nic dobrého. Chtěl pokračovat v cestě do vesnice, když za ním přiběhnul po mostě pes. Patřil Julii, dceři Antonína, pána dvora, u nějž Fabián sloužil. "Sportíku, co tady děláš, a proč nejsi doma? Kdepak máš paničku, uličníku?" Peskoval na oko psa, kterého však měl velmi rád a pes mu to při každé příležitosti oplácel svou přítulností, jako nyní, když se za ním pustil, nedbajíce vody vůkol. Za Sportem spatřil běžet k mostu také Julii. Volala na psa, aby se k ní vrátil a běžela k mostu. Zlověstné praskání dřeva sílilo a voda se valila ve stále větším množství. Fabián volal na Julii, aby na most nevstupovala, ale ta buď přes hukot řeky neslyšela, nebo slyšet nechtěla. Byla právě vprostřed mostu, když jej řeka utrhla a i s ní jím smýkla k břehu, kde stál zděšený Fabián. Zoufale se držela zábradlí, hrozilo však, že se každou chvíli most utrhne zcela a voda jej odnese i s děvčetem. Fabián se nebojácně vrhl do vody. Voda jej však strhávala sebou, a nebýt křovin na břehu, nebyl by se udržel a zmizel pod hladinou. Zachytil jednu větev keře a pomocí ní se dokázal přiblížit k mostu. Uchopil Julii za ruku a přitáhnul k sobě. Ve té chvíli se zbytek mostu utrhl a vodní proud jej odnášel pryč. Fabiánovi s Julií se podařilo dostat na pevný břeh a chvátali od řeky dál, neb ta se začínala rychle rozlévat po lukách. Sport oba divoce vítal. Julie se ještě třásla hrůzou z prožitého, zatímco Fabián huboval psa, že svou paničku přivedl do nebezpečí. Chtěl tak zakrýt otřes z chvíle, kdy si myslel, že Julii ztratí. Oba si nevšimli, že jejich zápas s živlem sledoval z protějšího břehu sedlák Mixa. Přišel zrovna k řece, neb tušil, že tuto vodu starý most už zřejmě nepřečká. Viděl tak, co se stalo a jak Fabián Julii zachránil před jistou smrtí. Volal pak na ně přes vodu, zda jsou v pořádku, a uslyšev kladnou odpověď, odešel řka, "půjdu to oznámit otci, Julie, aby neměl o vás strach. Budete muset zůstat za řekou do té doby, než voda zase opadne tak, abychom mohli postavit provizorní lávku". Smrákalo se už, tak se mladí rozběhli směrem k Fabiánovu domovu na konci vesnice pod lesem. Sport přitom kolem nich vesele pobíhal. Rodiče Fabiána je radostně přivítali. Když slyšeli, co se u řeky přihodilo, maminka prohlásila, že při nich určitě stál svatý Antonín a patří se mu poděkovat, zatímco otec mlčel, ale bylo na něm znát, že je na syna pyšný.

obrázek objev skříňky

Do rána přestalo konečně pršet a vysvitlo dokonce slunce. Řeka však stále bránila návratu do dvora a bude snad trvat ještě den, než zase opadne do té míry, že se bude možné vrátit do dvora přes most v sousedních Bartultovicích, tamní most podle všeho nápor řeky vydržel. Na druhý den se Fabián, doprovázen Julií, odebral do zámku odevzdat balíček správci, jehož měl doručit už včerejšího dne, ale voda zabránila úkol splnit. Naštěstí byla v balíčku pouze lahvička s nějakým lektvarem, jemuž včerejší mokrá cesta neuškodila. Cestou ze zámku šli pak dolů k řece, podívat se na místo včerejšího zápasu s vodním živlem. Slunce ozařovalo vodní plochu, jež se rozprostírala na lukách a nic nenasvědčovalo tomu, že zde dříve tekla říčka, přes niž ležel most. Vraceli se vzhůru do vesnice, chvíli se zastavili pod zámeckou zdí a dívali se na vodní hladinu ze svahu. V jedné chvíli se Fabián opřel o kámen vyčnívající ze zdi, když ten se nečekaně uvolnil a otočil kolem osy, jakoby na pantech. Překvapeně pohlédli s Julií na výklenek, který se takto odkryl. Uvnitř výklenku našli malou kovanou skříňku. Zvědavost zvítězila nad překvapením a skříňku otevřeli. Nic však uvnitř skříňky nenašli. Na dně skříňky ležely dva malé kaménky. Fabián je vzal do dlaně. Patřili na dva obyčejné kaménky, jakých bylo k vidění kolem spousta. Tu si povšimli, že jsou na vnitřní straně skříňky vyryta nějaká slova. Nejprve jazyk, jakým byla slova psaná, zdál se být cizím. Však jen do chvíle než ve slovech rozpoznali mluvu starých lidí, touto řečí ještě dnes mezi sebou hovořících. Bylo tam psáno toto: "Kámen s kamenem tu jsou, najdou cestu tvou." Četli podivnou větu a Julie prosila Fabiána, aby kaménky vrátil raději zpět, Bůh ví, co tím myslel ten, kdo je zde ukryl. Fabián se holedbal, že se ničeho nebojí a naznačoval, že chce Julii pouze vyhovět. Byl však též rád, když skříňka zmizela za kamenem, který za ní potočením zapadnul tak, že opět nebylo znát, co skrývá. Jak dobře namazaný stroj, vrátil se do původního stavu a vypadal jako stovky ostatních kamenů, vyčnívajících ze zdi. Příští den voda v řece opadla natolik, že se mladí mohli vrátit zpět do dvora přes most Bartultovský, který náporu vody odolal. Voda na lukách vyschla, práce na panství se rozběhly a mladí brzy na hrůzné zážitky od řeky zapomněli.

Uběhly léta. Julie dospěla v krásnou dívku a Fabián v pohledného mladého muže. Nezůstalo pouze u přátelství mezi dvěma mladými. Jednoho dne však Fabián musel nastoupit do vojska. Těžké pak bylo loučení. Otec Julie, ač měl Fabiána rád, přece si pro svou dceru přál movitějšího ženicha a doufal, že vojna dá oběma zapomenout. Julie však po odchodu milého nechtěla o nikom jiném slyšet a prohlásila, že pokud si nevezme Fabiána, raději se nikdy nevdá. Ten zatím ve Vlaších pod palbou nepřítele myslel na milovanou Julii bez přestání. Snad se jednou zamyslel víc než měl ve chvíli nepřátelského šturmu, a vinou toho byl těžce raněn. Doktoři jej dali v lazaretu trochu dohromady, ne však zcela. Přišel o kousek ruky a on se tak mohl po dvou létech služby vrátit domů. Když odcházel na vojnu, nijak Julii nenutil ke slibu, aby na něj čekala, ale ona mu stejně slíbila, že si jiného nevezme. Nyní přemýšlel, má li právo ještě Julii žádat, když jej válka takto poznamenala. Jak se přibližoval k domovu, rozpaky jej pronásledovaly čím dál víc. Jaké však bylo jeho zklamání, když mu po návratu domů řekli, že dvůr Antonínův skrze dluhy prodán musel být a Julie odešla s otcem kamsi daleko do světa. Ačkoliv nemohl očekávat, že na něj bude Julie čekat dlouhá léta, stesku po ní se neubránil. Ve dnech největšího stesku chodíval k řece a hledíval do vody. Připomínala chvíli nešťastnou a tak šťastnou současně. Cestou, po jednom takto stráveném čase u řeky, zastavil se pod zámeckou zdí, kde před léty s Julií objevili skříňku s podivným obsahem. Hledal pohledem kámen, který tehdy odkryl tajemství. Nevzpomínal si už, který by jím mohl být a tak zatlačil na první, jenž se mu namanul pod ruku. S překvapením ucítil jak se otáčí. Nemohl uvěřit svým očím, že se mu tak snadno podařilo zopakovat stejný kousek jako před léty. Kámen se stejně snadno otočil a Fabián spatřil znovu kovanou skříňku. Coby děti, měly ze skříňky strach. Vysloužilého vojáka však ani nenapadlo, že by se mohl něčeho obávat. Vytáhnul skříňku z výklenku a otevřel. Na dně ležel pouze jeden kamének, přitom si dobře vzpomínal, že když poprvé s Julií skříňku otevřeli, byly v ní kaménky dva. Znovu četl text na víku: "Kámen s kamenem tu jsou, najdou cestu tvou." Vyjmuv kamének, sevřel jej v dlani. Skříňku uložil nazpět a zakryl kamenem. Vydal se pak k řece s tím, že kamének do ní vhodí, aby už nikdy nepřipomínal to, s čím jej spojoval. Chtěl přetrhat bolavé vzpomínky. Slova ze skříňky mu sále zněla v hlavě: "Kámen s kamenem tu jsou, najdou cestu tvou." "Najdi tedy kameni cestu mou," vyčítavě hovořil k dlani. V té chvíli ucítil jak se kamének počíná ohřívat. Myslel si nejprve, že to působí teplo jeho dlani. Kamének se však zahříval rychleji, než by dokázalo člověčí teplo. Otočil se k zámku a kámen v tu ránu zchladnul. Pokračoval k mostu a kámen se znovu začal rozehřívat. Došlo mu, že nedrží v dlani obyčejný kamének. Vrátil se domů a rodičům oznámil, že se zítra vydá do světa hledat nevěstu. Brzy ráno kráčel už po cestě a kámen mu při tom hřejivě ukazoval, kudy jít. Kdykoliv z cesty sešel, kámen zchladnul jako led. Takto postupoval mnoho dní, až došel do malého městečka, v němž kámen hřál stejně, ať se obrátil kterýmkoliv směrem. Poznal že je u cíle.

obrázek-voják a hostinský

Vstoupil do hostince U Jakuba a poručil si něco k jídlu a pití. Po jídle se zeptal hostinského, zda by se nenašla ve městě nějaká práce pro vysloužilého vojáka. "Tak mladý a už vysloužilý?", podivil se hostinský a teprve když Fabián pozvedl levou ruku, pochopil. "Práce by se nějaká našla, což o to, jen jsi li poctivým. Zrovna potřebuji pomocníka do magacínu." Plácli si a Fabián začal pracovat v krámku při hostinci. Ptal se Fabián hostinského, zda v posledních dvou letech nepřišli do města noví lidé. "Ano, jsou zde takoví jedni," odpověděl hostinský Jakub. - "Občas jejich hospodyně přichází do krámu nakoupit."
"Nemají ti lidé dceru," ptal se dál Fabián. "Povídá se, že ano, ale nevychází vůbec ven, je prý nějak churavá. Jejich hospodyně jednou povídala, že je na tom špatně. Snad je uhranutou", hostinský Jakub pozvednul významně obočí. "Mám takový váček s lékem, jenž může uhranutému člověku pomoci. Váček s lékem postačí mít u sebe a temná síla brzy z člověka odplyne."
"Kde jsi přišel k takovému léku , Fabiáne?"
"Pobýval jsem s vojskem v cizích krajích kde lze takové léky koupit, jen musel člověk poznat co je lék a co jen veteš. Cena tam však nebývala ku pomoci správného rozpoznání. Tento lék je pravým. Už jednoho takto vyléčil z trudu. Není na prodej, lze jej pouze darovat tomu, kdo potřebuje takového léku."
"Brzy snad dostaneš příležitost svůj lék darovat. Až znovu přijde hospodyně z tajemného domu nakupovat, můžeš lék nabídnout pro uhranutou dívku." Fabián byl Jakubovi k užitku a brzy jej v krámku zastal. Plynuly dny, a hospodyně z tichého domu stále nepřicházela. Jednoho dne však zvonek nad dveřmi hlásí příchozího a do krámu vstupuje žena s košíkem na předloktí. Po chvíli má v košíku vše, co si přála a ještě požaduje byliny. Fabián, nabídne svazek vonných bylin. "Jsou pečlivě vybírány a sušeny, budete spokojena paní."
"Spokojenou může být slečna pana domácího, jí jsou byliny určeny. Snad pomohou nebohé dívce, jíž tvář před léty zastřel smutek."
"Na chmury zde máme výborný lék."
"Byliny budou stačit, už tak za nákup zaplatím příliš", bránila se nabídce hospodyně.
"Jen si jej vezměte a dejte slečně ode mne darem. Bude li jej držet stále u sebe, uzdraví se."
Hospodyně když slyšela, že je lék zdarma, souhlasila. Pomyslela si, "když nepomůže, neublíží, a je li darem, proč nevzít." Poděkovala a odešla z krámu.

Hospodyně dala léčivý váček slečně, o dárci se nezmiňujíc, jen radu, aby držela lék stále u sebe, řekla, tak jak radil kupec. Julie chtěla váček odložit na stolík, tu však ucítila jakési teplo vycházející z něj. Otevřela váček a dech se jí zastavil. "Jak jsi k váčku přišla, Bětko?", ptala se hospodyně. Ta teprve nyní pověděla o vojákovi, jak ji dal váček darem. "Voják? Jaký voják?" Julie v té chvíli visela na hospodyni očima.
"Vysloužilým vojákem prý je, povídal hostinský Jakub. Pomáhá mu v krámu."
"Zítra půjdu nakupovat s tebou, Bětko," řekla Julie, a hospodyně byla z toho celá zkoprnělá, jak proměněnou slečna je, jen co se léčivého váčku dotkla.

obrázek-shledání

Příští den stála Julie s hospodyní opět před krámkem. Slečna však měla hlavu krytou šátkem tak, že do obličeje nebylo vidět. Poručila Bětce, aby počkala venku a vstoupila do krámu. Fabián pozdravil a hned se ptal, co slečnu přivádí, čeho si žádá.
"Slyšela jsem, že prodáváte kouzelné kaménky."
Neprodáváme, to jste slyšela špatně, slečno, pouze jeden takový kamének jsem včera daroval pro jakous churavou a jiný už nemám", odpověděl Fabián a chvěl poznáním, že před sebou má opět svou Julii. Nedal však na sobě znát, že ví. - Julie pokračovala, "nemáte li takových kaménků více, mohu naopak já nějaké nabídnout," při těch slovech napřáhla ruku s dvěma kaménky na dlani. "Co za ně můžete nabídnout?" ptala se Julie a ruka se jí při tom nepatrně chvěla.
"Jsou snad kouzelnými kaménky?"
"Samozřejmě, myslíte, že vám nabízím obyčejné kamení z cest?" Dále hrála hru Julie.
"Dobrá, dobrá, co za ně požadujete?"
"Stačí vyslovit větu, jež kaménky učiní kouzelnými. Znáte li ji, jsou kaménky vaše. Taková je jejich cena."
Fabiánovi srdce tlouklo jako zvon, když odříkával větu, jež jej přivedla opět k milované Julii.
"Kámen s kamenem tu jsou, najdou cestu tvou."
Nic už nemohlo zdržet objetí dvou milujících se.
Otec Julie byl rád, že se dcera uzdravila. Zapomněl už na dřívější přání movitého ženicha pro svou dceru a byl rád, že Fabián k nim našel cestu. Netušil, že Julie byla tou, která Fabiána pomocí kaménku sama k sobě přivedla.

Ttajemná řeka Lucina možná, kaménky na svém břehu zanechala, mladých pak očarovala. Jan Starší, pán Šenova z dávných časů, možná kaménky do zdi ukryl, aby mladým láskám pomohl překonávat nepřízně osudů. On také svou dceru Juditu, přes odpor jejích bratří, za ženu vojáku Fabiánovi dal Léta Páně 1647 v městě Těšíně, lásce tehdy nebránil. Lásce bránit nelze, byť by nerovnost chtěla. Ne toliko drahé kameny v prstenech, i obyčejné úlomky skály mohou zasnoubit, dá li jim člověk tu moc. Pak i ony kouzelnými stát se mohou.

 pohádky je konec.