Šenovská vánoční pohádka 2009

Bylo-nebylo, žil v Šenově krejčí Johann.

obrázek-krejčí Johann

Jednoho večera vstoupil do krejčovny podivný návštěvník. Zůstal stát u dveří, tam kde záře lampy nedosahovala, jakoby se světla bál. I tak bylo znát, že tam stojí někdo, komu je krejčího opravdu potřeba. V otrhaném kožichu, kalhotách samý cár, stál pekelný host-čert. Hned na krejčího spustil čertovskou hatmatilkou.

čert

"Krejčíku, ušij mi oděv, v němž budu moci jít mezi lidi. V tom, který mám na sobě mne hříšník pozná dřív než ho sevru a uteče mi. V pekle pak z toho budu mít peklo. Bude li do rána oděv hotov, odměna tě nemine. Běda ale, nesplníš li úkol včas, zle se ti pak povede." Tak čert pověděl a zmizel.
Johann věděl, že s čerty nejsou žerty a dal se ruče do díla. Přec se mu práce pro čerta pramálo zamlouvala. Za nelidské jednání k čertu leckoho občas také poslal, ale aby při tom čertu pomáhal, do toho se mu příliš nechtělo. Také si připomenul rčení - dělej čertu dobře, peklem se ti odmění, i přemýšlel jak by mohl čertovi vypálit rybník. Po dědovi zůstala nit, o které mu otec vyprávěl, že ji děd kdysi dostal od lesní víly za ušití svatebních šatů. Kdo oblékne oděv touto nití ušitý, bude li mít duši černou, před nikým ji neskryje, takou mocí nitka vládne. Johann se dal do šití a než kohout prvně zakokrhal, měl kamizolu i kalhoty ušity. Nad ránem, vpadnul čert do světnice. Když spatřil hotový oděv, rychle se sebe shodil starý kožich, obléknul kamizolu, natáhnul kalhoty a spokojeně se prohlížel. Po té hodil na stůl dva zlaté peníze a beze slova zmizel.

Johann si oddechnul. Čertova zakázka mu však štěstí nepřinesla. Práce jako by se mu od toho dne vyhýbala. Lidé krejčovnu obcházeli, jakoby se zde něčeho báli. Ani čertovi se mezi lidmi dobře nevedlo. Kudy chodil, všichni mu šli z cesty jen co jej zahlédli. Byť v krásných šatech, přec žádného hříšníka do pekla odnést nedokázal. V pekle na něj láteřili, že je budižkničemu.

šaty nedělají z čerta člověka

Krejčí Johann seznal, že udělal chybu, když chtěl peklu bránit konat spravedlnost na zemi. Viděl, že bez pekelných hrozeb si darebáci na chudé troufají čím dál víc, a počal litoval toho, co čertovi provedl. Co však dělat, jít napravit chybu do pekla se bál, ostatně cestu stejně neznal. Toho však třeba nebylo, neb čert se v krejčovně záhy objevil znovu. Tetokrát byl zjevně rozladěn. V Johanovi hrklo, když spatřil znovu v krejčovně pekelného zákazníka, neb si myslel, že čert jeho kulišárnu prokouknul a jde si nyní pro něj. Ten však místo hartusení požádal krejčího, aby mu vrátil jeho starý oděv, který v krejčovně před časem zanechal. Bez něj že mu dílo pekelné jde moc špatně.
Johann si oddechnul. Rychle spěchal do komůrky, kde kalhoty a starý čertův kožich pohodil. Aby si byl jist, že mu nic, co peklem zavání v domě nezůstane, také dva čertovy zlaťáky, co dostal za práci, do kapsy kožichu vstrčil. Čert se převléknul do starých hader a jak přišel, beze slova zmizel. Johann poznal, že šaty z čerta člověka nedělají a čarovný oděv raději spálil. Krom darebáků, nikomu štěstí nepřinesl. Zákazníci opět počali ke krejčímu přicházet a byť lidem dál nebylo vždy na růžích ustláno, spravedlnost občas konala znovu své. To když zlaťáky v kapse čertova kožichu zaslepily nelidův zrak tak, že si jej čert mohl k spravedlivému trestu do pekla odnésti, neb zlata třpyt mnohým oči zavírá, ti pak nevidí pekla tvář, ač ji čert vůbec neskrývá.

  pohádky je konec.