Šenovská vánoční pohádka 2011

Sen o roce 2012

obrázek-Václav spící pod dubem

O d mostku přes řeku stoupal do svahu k řadě dubů mládenec. Usedl pod prvním stromem, vytáhnul z batůžku svačinu a jal se posilnit. Slunce toho dne bylo příliš horké, proto byl rád, když se před ním mohl na chvíli svačiny schovat do stínu koruny mohutného dubu. Najedený pak, opřen o kmen stromu usnul. I zdál se mu podivný sen, že před ním stojí starý muž a on že mu nabízí koláč, který mu zbyl ze svačiny. Muž pak usednul vedle Václava (tak se totiž mládenec jmenoval) a při jídle začal vyprávět.

obrázek-starý muž vypráví

V časech, kdy lidé nechodili, ale pohybovali se jen pomocí strojů zvaných automobily, byly zasazeny tyto duby. Původně jich bylo jedenáct, ale blesk jednomu stromu ublížil tak, že uschl a ztrouchnivěl. Ostatní duby rostly a mohutněly nad cestou, po níž lidé spěchali ve svých automobilech. Ani si nevšimli, že zde vyrůstají nové stromy. Teprve po létech jim v krajině, jíž tolikrát projížděli, počalo cosi scházet. Lidé zapomněli, že zde na svahu stála stará škola a vedle kostel s farou, kterýžto obraz sice léta mohli vídat, ale už si na něj přivykli tak, že ten obraz přestali vnímat. A tehdy se to stalo, duby zakryly pohled na kostel, školu i faru a v té chvíli se stala prapodivná věc. Všechna auta se v jednom okamžiku zastavila. Utichly motory a nastalo ticho dosud neslýchané. Jedni říkali, že strojům došla energie, jiní zase, že lidé se rozhodli jít dál životem pěšky, bez aut, neb auta jim začala nepříjemně poroučet - tu požadovala umýt a naleštit, jindy zas cosi opravit, a hlavně - pravidelně požadovala velké množství energie. Chtěla také čím dál častěji vyměnit obuv, stěrače či světla, nebo cokoliv jiného za novější a lepší. Nakonec vždy donutila člověka šetřit a koupit auto nové, lepší a dražší. Takto auta lidem poroučela a trvalo věčnost, než to pochopili. Svět se dostal do krize. Lidé si zoufali, ale sloužit automobilům nepřestávali. Auta zatím spotřebovávala čím dál větší díl odměny za lidskou práci. Kdyby kůň požadoval tolik, co auta, každý by si rozmyslil jej živit, autům však takové chování procházelo bez reptání jejich majitelů, naopak, čím víc požadovaly, tím víc se naparovaly. Pak se však stal ten zázrak.

obrázek-Koník pod dubem

Duby vyrostly ve veliké stromy a jejich koruny zastínily silnici. Jednoho dne přišel pod stromy bílý kůň. Když zaržal, všichni řidiči rázem auta zastavili. Strojům se to nelíbilo a motory zlobně vrčely, pokračovat v cestě jim však něco bránilo. Lidem v srdcích zbyla ještě trocha citu a pohled na koníka pod stromy jim připomenul, že se dříve mohli také dívat na starou školu a kostel s farou. Dnes je však auta vezou tam, kam chtějí ona, nedovolí lidem vnímat krajinu. Při pohledu na koně si lidé uvědomili, kam až je automobily přivedly, nebo lépe řečeno přivezly. Lidé chtěli z aut vystoupit a zajít si koníka pohladit. To se však autům pramálo zamlouvalo a počala lidem našeptávat – je to jen kůň, kam byste na něm chtěli dojet? Auto je tu pro vás. Jedině ono vás pohodlně a rychle dopraví kamkoliv, i tam, kde se kůň nikdy dostat nemůže. Ten by dříve pošel, než by vás zavezl- třeba na kraj světa. Auto takový úkol zvládne snadno. Auta netrpělivě vrčela, chtějíc pokračovat v jízdě po své silnici. Kůň pod dubem však zaržal po druhé a lidé se znovu zastavili. To je však auta měla už téměř znovu pod svou kontrolou a už už se chystala vyrazit a odvézt je z místa pryč, dál od toho zpropadeného koně. V tu chvíli však, kdy se zdálo, že je vše marné a auta prosadí zase svou, koník zaržal po třetí a duby po té svými kořeny pozvednuly silnici tak, že se rozpadla na kusy a auta zůstala uvězněná na místě. Konečně mohli (i museli) lidé vystoupit a jít si pohladit koníka pod duby. Podivili se, jak je srst koníka hebká. Pohladili také kůru starých dubů a pocítili zvláštní radost, kterou ani ta nejlepší imitace čehokoliv na sedadlech či volantu připomínat nemůže. Když pak mezi kmeny zahlédli školu i kostel s farou, vzpomněli na dávné radosti a zapomněli na své „služebníky“ automobily. Odešli pak s koníkem do krajiny, na silnici se už nikdo z nich nevrátil. Svět se změnil. Někteří lidé dál ještě nějaký čas autům sloužili, ale postupně se pravda o osvobození mezi ně šířila a další a další opouštěli auta bez energie a přestávali jim dále sloužit. Uvědomili si, že jen nohy mohou člověku opravdu sloužit. Nohy lidské či nohy zvířecí. Vždyť se odjakživa říkávalo,… dokud nohy slouží. Od nepaměti lidé svým či zvířecím končetinám důvěřovali, a teprve když auta je opravdu zotročila, pochopili, kdo jim opravdově slouží. Tak to je to tajemství, tajemství dubů a bílého koníka. Starý muž dopověděl příběh, a jak se dříve znenadání objevil, tak opět beze stopy zmizel.

obrázek-kořeny

Václav se probudil, když slunce bylo níž a jeho paprsky se dostaly i pod korunu dubu. Otevřel oči a přemýšlel o podivném snu. Byl to sen, nebyl? Když byl, tak velmi podivný. Cožpak by lidé někdy sloužili jakýmsi strojům? Cožpak by jim mohli stavět cesty, aby auta mohla kontrolovat celou zemi? Ne, člověk je moudrý, to by jistě nedopustil. Pohlédl vzhůru do korun stromů a pak své zraky otočil k řadě kmenů. Napočítal jedenáct kmenů. Tak to byl přece jen sen. Zvedl se a kráčel dál tichou krajinou, v níž se jen ptáci ozývali. Krásně mu zde bylo. Zapomněl na sen a radostně kráčel polní cestičkou. Tu spatřil kámen, na němž byl vytesán letopočet 2012. Pohlédnul na něj a pomyslel si: ajta, to je ale starý kámen. Kdybych si pod dubem nezdřímnul, možná bych si jej ani nepovšimnul. Jaképak to asi bylo v roce 2012. To zde byly ještě hluboké lesy a teprve první osadníci zde ten kámen zasadili do paneské země. Šel dál cestičkou a byl rád, že spatřil ten vzácný kámen. Kámen dokazoval, že už v roce 2012 byli kameníci tak zruční, jako ti dnešní, o tisíc let starší. Svět se za těch tisíc let příliš nezměnil. A sen? Na ten už Václav zapomněl. Stalo se v roce 3012

obrázek-žaludy a listy dubu pohádky je konec.