Šenovská vánoční pohádka 2012

Kouzelná paleta

obrázek-Jakub prodává obrazy

D ávno tomu, kdy lidé neznali ještě fotografii, šel světem malíř a nabízel svoje umění. Jakub se jmenoval, a dokázal namalovat leccos pěkného. Kam přišel, svoje obrázky nabízel, ale málokdo mu za ně byl ochoten zaplatit. Častokrát byl vděčný jen za talíř polévky místo groše za svůj obrázek. Lidé kupovali potřebnější věci než obrázky mladého malíře. Jednoho podvečera přišel do malého města. V něm uličky byly úzké, domy skromné i honosné. Tam v jedné z uliček nabízel zase svoje obrázky. Už se smrákalo a on toho dne nic neprodal. V duchu si počal stýskat. "Zas půjdu spát hladový někam do stodoly na předměstí, pokud mne vůbec někde přespat nechají." Těch pár obrázků, které měl rozložené výstavou kolem sebe, začal skládat do truhličky, když tu k němu přistoupil dobře obléknutý, zřejmě zámožný pán. Jakub mu hned svoje obrázky nabízel. „Kupte, pane umění, bude krášlit váš dům,“ chvatně při tom vytahoval obrázky zpět z truhličky a lichotil pánovi za jeho dobrý vkus. Pán se však po chvíli beze slova otočil a odcházel pryč. S vidinou blížícího se večera bez večeře volal za ním ještě, „prosím, pane, aspoň jeden obrázek kupte, dám vám jej lacino“. Muž však jakoby neslyšel, a ani když mu Jakub obraz nabízel za pouhou večeři, nezastavil se a zmizel v uličkách. Jakub obrázky vložil zase do truhličky a chystal se jít hledat nocleh, když tu k němu přistoupil podivný člověk.

Veldon

Měl na sobě omšelý šat vojenského vysloužilce a Jakubovi se na první pohled příliš nezamlouval. Když ale slyšel, že jej posílá pán, který si před chvíli prohlížel jeho obrazy, zpozorněl. A muž pokračoval. „Můj pán ti vzkazuje, že můžeš k němu do služby, chceš-li.“ Bodejť bych nechtěl, pomyslel si Jakub, ale nahlas řekl, že ani jména jeho pána nezná a kdoví jak by jej pán platil. Na to muž pověděl, že pán se jmenuje Zloboj Pajdulák a dobře mu zaplatí, ale když Jakub nechce, tak ať jde s Pánem Bohem. Jakub rychle přikývnul, že tedy do služby půjde, protože zrovna nemá co na práci. Muž jej vyzval, aby ho následoval. Jakub si přehodil řemen truhlice s obrazy přes rameno a vydal se s mužem ztemnělou ulicí. Došli k domu na samém okraji města, který v nastávajícím šeru vypadal trochu ponuře. Okna jeho byla temná, jako by v něm ani nikdo nebydlel. Vstoupili do tmavé síně a muž rozžal svíci. V jejím svitu došli ke dveřím na konci chodby. Vstoupili do místnosti, kde v křesle seděl pán Zloboj Pajdulák.

Zloboj

„Zdali jsi ke mně o své vůli přišel?“ "Ano, odpověděl Jakub. Pán pohlédnul na muže stojícího vedle Jakuba. „Je to pravda Veldone?„ "Ano pane, tak se stalo." To je dobře chlapče, to je dobře" pokračoval pán. „Budeš u mne sloužit jako malíř. Budu-li s tvou prací spokojen, náležitě tě odměním. Zde je smlouva na rok, podepiš“, podal Jakubovi připravenou smlouvu, ukazujíc při tom na stůl, kde leželo pero a inkoust. Jakubovi probleskla hlavou myšlenka – nepodepisuj, uteč, ale v břiše mu kručelo hladem tak, že myšlenku rychle zapudil. Přistoupil ke stolu a smlouvu podepsal. Veldon ji podal pánovi. Potom pán poručil Veldonovi, aby Jakuba zavedl do jeho pokoje a dal mu najíst. „Ráno ti ukážu ateliér.

Když pak Jakub ulehal do postele v místnosti, kam jej Veldon zavedl, byl už syt a mohl klidně usnout. On však ještě chvíli přemítal o tom, zda udělal dobře, když se do služby zde přihlásil. Něco se mu na zdejším pánovi a jeho sluhovi nelíbilo. Byl však rád, že má kde spát a je sytý, tak netrvalo dlouho a usnul.

Julie kočka

Po snídani jej sluha zavedl do místnosti, která byla ateliérem malíře. Byl tam malířský stojan, také barvy, štětce, nechyběla paleta. Po chvíli do ateliéru přišel pán Zloboj Pajdulák. „Tu je tvoje pracovna Jakube. Chci, abys maloval obrazy, které ozdobí můj dům. Co na nich bude, nechám zatím na tobě." „Dobře pane“, odpověděl Jakub, "hned se dám do díla". "Tak, tak," pověděl pán. "Budu se ženit a chci zdi domu vyzdobit obrazy, aby se tu nevěstě líbilo. K tomu se budou tvoje obrazy dobře hodit." Jakub pána ujistil, že paní nevěsta bude s jeho obrazy spokojená též. Pán pokýval hlavou a odešel. Také sluha Veldon šel za svou prací a Jakub se mohl dát do malování. Nejprve si připravil plátno na stojan a načrtnul uhlem krajinu, kterou nosil v hlavě ze svého domova. Uchopil paletu, vybral štětec a chtěl nanést první barvy, když tu zaslechl tiché mňoukání. Ohlédnul se a spatřil kočku. "Kde ses tu vzala?" Kočka k němu přišla jako k svému a otřela se mu o nohu. Sklonil se a pohladil ji. "Copak, kočičko, ty tady bydlíš?" Při těch slovech se rozhlížel, aby zjistil, kudy kočka do místnosti přišla. Dveře i okno byly zavřené a jiný otvor kudy by mohla přijít, neviděl. Pomyslel si, že proklouzla do ateliéru zřejmě když Veldon odcházel. Kočka vyskočila na židli vedle stojanu a z ní pozorovala Jakuba při práci. V poledne donesl Veldon Jakubovi jídlo. Když kočka slyšela sluhu přicházet, neslyšně zmizela. Veldon odešel a Jakub se dal do jídla. Kočka se zase odněkud vynořila. "A podívejme, ty jsi se před Veldonem skryla. No to jsme na tom podobně. Já sluhu také nerad mám vedle sebe, je to podivný tvor. Nu pojď, dám ti také kousek ze svého jídla. Musím ti také dát nějaké jméno. A víš co, budu ti říkat Julie." Jak to jméno vyslovil, kočka sebou trhla, jako by na jméno opravdu slyšela. "Jsi chytrá. Dobře tedy Julinko, budeš mi dělat společnost. Jsem rád, že mám v domě spřízněnou duši." Julie pozorovala Jakuba, jak maluje a nebýt kočkou, člověk by si myslel, že se při tom usmívá. Zmizela však pokaždé, když do ateliéru vstoupil sluha, nebo pán, který též občas přišel. Jakub maloval a Veldon hotové obrazy odnášel pánovi. Stěny domu pána Zloboje se jeho obrazy plnily. Tak plynul čas a Jakub namaloval mnoho pěkných obrazů. Tu krajinu, jindy zátiší s květinami, nebo koně, jak si přál pán Zloboj Pajdulák. Jednou Veldon přinesl jídlo a Julie jako obvykle zmizela. Když sluha vyšel z ateliéru, sedl si Jakub na židli, jíž byla vyhlídkou Julie, a pozorně sledoval, odkud se kočka vynoří. Brzy ji spatřil. U zdi stála skříň, v níž byly barvy a všelijaké pomůcky malíře. Skříň nebyla těsně při zdi a za ní byl prostor, jímž se kočka protáhla vždy, když musela zmizet, nebo se naopak tudy vracela. "Tam se tedy skrýváš." Jakub pohlédnul za skříň. Kočka ho při tom pozorovala. Zřejmě ji nevadilo, že si Jakub prohlíží její skrýš, naopak, přitočila se k němu, otřela o jeho nohy a vklouzla za skříň, jakoby naznačovala, aby se tam Jakub lépe podíval. Jakub spatřil za skříní tmavý otvor. "Tak tudy se vždycky vypaříš. A copak je to tady za skříní zastrčené. A hleďme, paleta." Jakub vytáhne starou malířskou paletu. Julie vyskočila na svou židli a spokojeně tam ulehla. Vypadalo to, jako by splnila nějaký úkol a nyní se z něj těší.

Jakub malíř

Jakub si paletu prohlédnul a shledal, že jsou na ní zbytky barev a je už zřejmě velmi stará. Vstrčil palec do jejího otvoru . Byl překvapen, jak příjemné se paleta drží, jako by byla jeho součástí. Vzal štětec, nanesl trochu barvy na paletu a zkusil malovat na plátno, které měl přichystané na stojanu pro nový obraz. Když si plátno připravoval, nevěděl ještě, co bude tentokrát malovat. Nyní to už věděl. "Namaluji dívčí portrét. Chybí v domě ženský úsměv." Podíval se na kočku a řekl, "samozřejmě Julinko, tvůj úsměv je také milý, ale jsi jen kočka. Lidskou Julii namaluji." Maloval s vervou celý den a ještě pozdě do noci. Ráno spěchal do ateliéru. Byl s obrazem spokojen. Otočil se k židli, kde sedávala kočka, ale ta tam v té chvíli nebyla. "Kdepak jsi, Julinko?" Nahlédnul za skříň, ale ani tam nebyla. Podivil se tomu, ale vrátil se zpět k obrazu, který jej neuvěřitelně přitahoval. Díval se do tváře dívky a nevěděl, kde se podoba té sličné tváře v jeho hlavě zrodila, ale měl pocit, že tu tvář dobře zná. Chtěl obraz ze stojanu vzít, aby jej skryl před zrakem Zloboje Pajduláka. Tento obraz si chtěl nechat pro sebe. Než však tak mohl učinit, Zloboj Pajdulák vešel do ateliéru. Spatřil obraz a trochu se zarazil. Nic však tentokrát neřekl a chystal se obraz hned odnést, jako všechny předchozí. Jakub jej prosil, aby mu obraz ponechal. Na to mu však pán pověděl, že podepsal smlouvu, v níž se zavázal všechny obrazy, které zde namaluje odevzdat jemu. Patří mu tedy i tento obraz. Jakub pána zapřísahal, že mu namaluje mnoho jiných, krásných obrazů. Víc, než se zavázal za rok služby namalovat, jen aby si mohl ten jeden obraz ponechat. Zloboj Pajdulák však jeho prosby jako by neslyšel a rychle s obrazem odešel. Jakub obrazu želel tak, že měl slzy v očích, když mu jej pán sebral. Obraz Julie mu byl jakoby živou tváří . Tak tu dívku na obraze miloval.

obraz Julie

Zloboj Pajdulák si zatím ve své komnatě prohlíží obraz. Byl on totiž čarodějem, který dívku Jakubova obrazu chtěl dříve za ženu i přes její odpor. Čáry mu nedokázaly lásku Julie vykouzlit, pomohly mu však proměnit dívku v kočku. Čekal, že ji kletba donutí být mu po vůli. Nyní patřil na obraz chtěné nevěsty a pochopil, že Jakub jeho kouzlo dokázal zlomit. Zavolal sluhu Veldona a poručil zapřáhnout koně do kočáru. Oba navždy opustili dům. To však Jakub netušil. Seděl v ateliéru a trápil se nad ztrátou obrazu milované dívky. Jak tak seděl s hlavou v dlaních, uslyšel zamňoukání. Zvednul hlavu a očima hledal kočku. Místo kočky Julie uviděl před sebou stát dívku Julii. Tu Julii, kterou namaloval na obraz. Usmála se na něj a řekla. "Jakoubku, tvá láska dokázala zlomit kouzlo čaroděje Zloboje Pajduláka. Ten mě proměnil v kočku za to, že jsem se nechtěla stát jeho ženou." Teď zase Jakub stál jako očarovaný. Brzy se však z radostného poznání vzpamatoval. Objal Julii, a ta mu obětí opětovala. Jakub se pak ptal, zda paleta, kterou mu jako kočka Julie ukázala, a s jejíž pomocí obraz namaloval, je opravdu kouzelná. Julie si však nepamatovala nic z života kočky. Jakub ale přesto paletu za kouzelnou považoval a už nikdy s jinou obrazy nemaloval. Kdo ví, bylo-li tou paletou, že se jeho obrazy začaly dobře prodávat, nebo pro to, že se v malování zdokonalil. Nikdy však už jinou paletu nepoužil. Stal se dobrým malířem a s Julii šťastně žili.

obrázek-paleta pohádky je konec.