Šenovská vánoční pohádka 2015

Kočí Josef

obrázek

V dobách kdy kůň býval jediným, kdo z místa na místo dokázal člověka přenést mnohem rychleji než byl schopen chůzí, narodil se v Šenově synek, kterému rodiče dali jméno Joseph. Jeho otec byl panským kočím na zámku barona Skrbenského. Řemeslo se dědilo z otce na syna, tak i Johanův synek Josef, stal se později panským kočím též. Jozífek od dětství sedával na kozlíku vedle otce a ten mu občas půjčil opratě, aby se naučil také kočírovat. Průjezd zámeckou branou vyžadoval zručného kočího, aby vůz neotloukal koly rohové kameny. Ty tam byly právě pro nepozorné kočí, kteří se spřežením vjížděli do brány nepozorně. Když se některému kočímu takto přihodilo koly o kámen zavadit, obvykle se mu také dostalo peskování od cestujících v kočáře. To vše Jozífek dobře věděl od táty a spřežením vždy přes bránu převedl vůz tak, aby koly nezavadil. Pan baron si všímal, jak Johann učí synka kočírovat, a jak pokaždé vjíždí na nádvoří bez škobrtnutí. Když pak byl Josef mládencem, zavolal si jej pan baron a pověděl: "Pepi, ty jsi po tátovi šikovný kučer. Dám ti práci, kterou vždy konal tvůj otec. Pojedeš spolu s dvěma staršími vozky, s třemi vozy do Dřehostic se zbožím pro mého syna, barona Filipa."

obrázek-povoz

Druhý den Josef zapřáhl a s nákladem se vydal k dalekým Dřehosticím jako třetí v řadě za dvěma vozy kolegů, starších vozků. Koníčci tahali a cesta pěkně ubíhala. K polednímu zastavili u lesa, aby dali před sluncem koním odpočinout a také oni se jídlem posilnili. Tu, kde se vzal, tu se vzal, stál znenadání při nich vandrovní. "Dobré poledne páni formani, zdali mne svezete kousek cesty, bych své nohy trochu ušetřil." Václav i Johan se ošíval, že nemůže, a bylo znát, že se ani jednomu z nich nechce vandrovního na kozlíku vézt. Josef však vandrovnímu řekl, že ho rád sveze, když mu bude vyprávět o dalekých krajích. "Máš Josefe dobré srdce." Josef se podivil, že vandrovní zná jeho jméno. Vida údiv ve tváři Josefově, vandrovní řekl, že jméno uhodl náhodou, neb mnoho mužů takové mívá. Josef dál už nad tím nehloubal a popohnal koníky k odpolednímu pochodu. Při tom poslouchal vyprávění vandrovního. To pak cesta teprve ubíhala. Vandrovní uměl barvitě vyprávět o neuvěřitelných příhodách v dalekých krajinách, kde vše bylo jinak. Josef pozorně poslouchal, a byl by slyšel víc, kdyby vandrovní po čase nepožádal, aby mohl sestoupit z vozu, že už musí dál po svých

obrázek-vandrovní

Poděkoval za svezení a z mošny vytáhl mořskou lasturu a řekl. "Tu si nesu od moře. Když ji přiložíš k uchu, uslyšíš šum moře. Ať je nyní potěšením pro tebe." Podal Josefovi lasturu a zmizel, jakoby se do země propadl.

obrázek-josef

Josef popohnal koně, aby dojel své kamarády. Za krátkou dobu vjely všechny tři vozy na Dřehostické panství. Na zámku zaopatřili koně a vyložili náklad. Potom si Josef vzpomněl na lasturu. Přiložil ji k uchu, aby uslyšel, jak mu vandrovní slíbil, šumění moře. Místo šumění moře však Josef uslyšel jakýsi hlas.Ten mu řekl, "hledej děvče jménem Františka". Velmi se tomu hlasu podivil. Zeptal se čeledína stojícího opodál, zda je na zámku děvče jménem Františka. Čeledín pověděl, že Frantinu každý zná, tu že najde v kuchyni. Josef se tedy vydal do kuchyně, aby vyhledal děvče, jak mu pověděl hlas z lastury. Vstoupil do kuchyně a otázal se starší kuchařky, kde může najít Františku. "Já jsem Františka", pověděla kuchařka, a smála se, jaký že to pro ni přišel mladý ženich. Když viděla, jak je Josef zmatený, se smíchem dodala. "Já jen žertovala mládenečku, Frantinu máš támhle", a ukázala na dívku, která umývala v kuchyni nádobí.

obrázek-Frantina

Josef se dívky otázal. "Ty jsi Františka?" Dívka odhlédla od nádobí a mile se na Josefa usmála. "Proč jsi za mnou přišel?" Dosud mu žádné děvče neučarovalo tak, jako Frantina na ten první pohled. "Já ... ,já . . . ,já . . . bych chtěl . . . , . . . , ehm . . .,tak ano . . .,já . . . slyšel...," zajíkal se Josef, neschopen vyslovit souvislou větu. "Co jsi slyšel?" "Hlas." "Jaký hlas????" Děvče se nad Josefovou ostýchavostí čím dál víc usmívalo. "Hlas z lastury." "Z lastury?" "Ano, hlas z lastury mi pověděl, hledej děvče jménem Františka." "Kdo ti dal takovou lasturu?" ptala se Frantina. Tu Josef pověděl, jak mu vandrovní dal lasturu za svezení na voze. Po té Frantina ukázala Josefovi lasturu navlas stejnou. Ona potkala vandrovního též a dala mu chléb, aby nebyl hlady. Za to jí dal tuto lasturu. Z ní uslyšela hlas. Ten pověděl "uhlídej mládence jménem Josef". "Jmenuješ se snad tak ty?" Josef přikývl a byl z toho celý popletený. Frantina se mu velmi líbila a byl vandrovnímu vděčný za to, že ho k ní zavedl. Františka se tomu podivovala rovněž. Josef se jí moc líbil, a ona vandrovnímu v duchu děkovala stejně jako on. Ať to byla náhoda, či osud v osobě vandrovního, zalíbili se Josef a Františka sobě tak, že už jen spolu chtěli nadále být. Josef byl rád, že jej baron častěji do Dřehostic posílá a když mu tamní pán nabídl místo kočího na jeho panství, radostně a s vděkem nabídku přijal. Brzy byla svatba Josefa s Frantinou. Tak se stalo, že Josef ze Šenova, syn kočího Jana, stal se panským kočím v Dřehosticích. To je konec příběhu o kočím Josefovi a vandrovním s lasturou. Až budete mít jednou lasturu z moře, naslouchejte pozorně, zda z ní jen šum moře uslyšíte. Kdo chce poslouchat uslyší. Ten, kdo poslouchat nechce, uslyší nic. Byl vandrovní s kouzelnými lasturami, nebo nebyl? Tak či onak, Josef s Františkou se potkali a vzali. Po pravdě vše zapsáno bylo.

obrázek-kůňobrázek-kůň

 pohádky je konec.