Šenovská vánoční pohádka 2017

S větrem o život

obrázek

Bylo-nebylo, v chaloupce u lesa žili spolu muž se ženou. Jejich malé hospodářství stačilo jen na velmi skromné živobytí, přesto byli šťastni spolu. Jen dítě jim scházelo. Dlouho čekali, ale přece se v chaloupce jednoho dne ozval dětský pláč. Narodil se jim chlapec, budoucí hospodář. Velikou radost z toho měli rodiče. Dali synkovi jméno Teodor.

obrázek

Pár dní na to, přišel v podvečeru k chaloupce muž, vedoucí mladou kobylku. Prosil o trochu vody pro sebe a koníčka, a také zda by jej nechali ve stodole s koníčkem přenocovat. Hospodář s hospodyní byli dobrého srdce a pocestného přivítali. "Kam byste také šel, když už se stmívá. S koněm můžete přenocovat ve stodole." Muž poděkoval a byl rád, že nemusí putovat v noci. Ráno se muž s koníčkem chystali pokračovat v cestě. Hospodyně dala muži na cestu kousek chleba a kobylce mrkev. Tu se ozval z chaloupky dětský pláč. To malý Teo volal maminku, která se rychle s pocestným rozloučila a běžela k dítěti. Muž se tázal hospodáře: „Máte v chaloupce dítě?“ „Ano“, pravil hospodář. „Bůh nám dopřál synáčka Teodora.“ „To vám jistě přijde vhod, když odměnou za nocleh ponechám u vás moji kobylku Týnu. Je ještě mladá, ale brzy zastane v hospodářství hodně práce,“ pověděl muž překvapenému hospodáři. Hospodář se však zdráhal takovou nabídku přijmout. Přece nemůže za pouhý nocleh ve stodole přijmout takový dar. Muž však naléhal: „Nezdráhej se hospodáři koně přijmout. Budeš-li se o Týnu dobře starat, bude vám ona dobře sloužit. Až váš synek dovrší 18 let, pak se pro koně vrátím.“ Předal hospodáři uzdu a odešel. Když to hospodář pověděl ženě, spráskla ruce, neb tomu nemohla uvěřit. Když však poznala, že je to vlastně půjčka na osmnáct let, byla tomu ráda. S koněm se jim povede možná lépe, řekla.

obrázek

obrázek

Kobylka Týna nahlédla oknem do chaloupky a uviděla v kolébce chlapce. Ten se na koníčka v okně usmíval a radostně ozýval. A kobylka kývala hlavou, jako by mu rozuměla.

obrázek

Od té chvíle chodila se na chlapečka dívat oknem často a pokaždé se stejně radostně vítali. Teodorova maminka se tomu podivovala a pověděla svému muži: „Hleď jak si Teo s kobylkou umí povídat, on se směje a ona kývá hlavou.“ Uplynulo pár let. Týna už pracovala s hospodářem na poli a malý Teo byl vždy u toho. Jak rostl, byl s Týnou celé dny a ona ho vždy radostně vítala. Když udržel opratě v ruce, oral pole spolu s otcem. Za pár let už s koněm sám vše dovedl vykonávat.

obrázek

Týna byla ráda s Teodorem a také ho občas povozila na hřbetě kolem lesa jako v kočáře pána. Tak plynuly jejich šťastné dny a v malém hospodářství u lesa se dobře žilo. To zásluhou Týny a také Teodora, který dokázal s Týnou vydělat i nějaké peníze, když spolu lecjakou formanku sousedům vykonali. Rodiče měli ze syna radost a na slib tajemného muže, že si po 18 letech pro svého koně opět přijde, si léta ani nevzpomněli. Roky však uběhly rychle a Teodorovy 18 narozeniny se kvapem blížily. Rodiče však synovi nikdy neřekli, že si v den jeho osmnáctých narozenin přijde muž pro jeho milovanou Týnu.

Doufali, že se pro koně muž nevrátí, že nesplní to, co řekl před léty. Jak se však den Teových osmnáctých narozenin blížil, vzhlíželi častěji k cestě, po níž tehdy tajemný muž k nim přišel. Přece měli obavu, že jej znovu uvidí přicházet.

obrázek

obrázek

V den Teodorových osmnáctých narozenin, opravdu spatřili zrána přicházet k chaloupce osobu. Když se přiblížila, poznali v ní muže, který jim před osmnácti léty přivedl do dvora mladou kobylku Týnu. Byl on už starším za ta léta, stejně jako oni, ale poznali ho hned. Nyní už museli synovi říct pravdu, jak se k nim Týna dostala, i to, že si muž pro Týnu teď přišel. Teodor přijal pravdu o Týně se slzami v očích. Naposled pohladil Týnu a ona se na něj moc smutně podívala. Muž uchopil uzdu a chystal se Týnu odvést. Kobylka se však počala vzpouzet. Nedala se vést a stále se ohlížela za Teodorem, jakoby u něj hledala pomoc. Po několika marných pokusech odvést kobylku, muž poznal, že to sám nesvede. Požádal tedy Teodora, aby mu s koněm pomohl. Teodorovi se nelíbilo, že má pomáhat tomu, kdo jej chce připravit o milovanou Týnu. Muž však slíbil odměnu za to a také nabídl Teodorovi, že může zůstat s koněm u něj ve službě. Teo by se moc rád podíval do světa a nabyl zkušenosti, proto jej nabídka služby ve dvoře pána s milovaným koněm velmi lákala. Rodiče však nechtěli o odchodu syna slyšet. Muž jim pověděl, že se Teodor bude mít u něj dobře a po čase se do chaloupky může vrátit s pěknou výslužkou. "Vždyť s ním bude Týna", pověděl otec, aby maminku uklidnil. Nakonec rodiče Teodora do světa pustili. Maminka dala synovi na cestu do uzlíku svačinu a Teodor se s rodiči rozloučil. Ještě když byli na dohled, Teo mával a Týna se ohlížela. Pak už zmizeli za horizontem.

obrázek

Trojice po celodenním pochodu konečně spatřili dvůr. Pán pověděl, že tam bude Teodor s koněm pro něj pracovat. Pán zazvonil na zvonec u vrat a ta se okamžitě otevřela a sloužící radostně vítali svého pána. Teodor byl překvapen, jak lidé svého pána radostně vítali. Pán pak poručil, aby Teodorovi ukázali, kde bude spát a kde má ustájit koně. Teovi bylo jedno, kde spí, hlavně když to bude blízko Týny, tedy si vymínil, že bude spát při ní ve stáji. Pán se usmál a souhlasil, aby Teodor byl i v noci u koně. Stájníkem byl ve dvoře starý Matěj. Ten ukázal Teodorovi, kam má ustájit Týnu a kde si on sám může na noc lehnout. Ještě však bylo brzy, aby šel spát, tak Teodor pomohl ve stájích, s čím bylo třeba. Matěj byl rád, že dostal tak šikovného pomocníka.

obrázek

Když bylo po práci, vyprávěl starý Matěj Teodorovi zvláštní příběh: „Ve dvoře pána Ludvíka se žilo dobře a šťastně. Pán byl laskavý k lidem a všichni ho měli rádi. Měli práci a nic jim nescházelo. Jednou pán Ludvík poznal krásnou Kateřinu a tu si vzal za ženu. Záhy se jim narodila dcera Leontýna. Avšak krásnou Kateřinu chtěl už dříve taktéž za ženu mocnější pán, než byl pán Ludvík, pán Vichr. Ten, když zvěděl, že mu Kateřinu odvedl Ludvík, běsnil nad krajinou tak, že ničeho nenechal stát. Vichr nemilosrdně bičoval krajinu, strhával střechy domů, lámal stromy. Těžko se tehdy lidem žilo. Někteří pravili, že to dítě pána Ludvíka a Kateřiny, je příčinou běsnění pána Vichra. Proto pán Ludvík požádal o pomoc mocného čaroděje. Čaroděj řekl, že jedině tak lze Leontýnu před pánem Vichrem uchránit, když ji promění, aby ji už nemohl poznat, a schová tak, aby ji nemohl najít. Čaroděj dále pravil: „Až bude Leontýně 18 let, může jí vrátit lidskou podobu jen ten, který dokáže svou láskou překonat moc pána Vichra. Nikdo však neví, jak se náš pán Ludvík tehdy rozhodl, zda čaroděj Leontýnu proměnil, a když ano, tak v koho či, co jí proměnil čaroděj. Ať tak, či jinak, Leontýna ze dvora zmizela a více už se neukázala. Od té doby však pán Vichr přestal krajinu pustošit. Lidé opravili, co Vichr napáchal a život zase plynul dál jako dřív. Pán Ludvík s Kateřinou jsou však od té doby velmi smutní. Nikdo neví, jak to bylo. Teodor vyslechl tajuplný příběh a nyní se mu zdálo, jakoby nade dvorem sílil vítr. Slyšel jeho kvílení. Byla snad pravda, co říkal starý Matěj, že Vichr pořád hledá Leontýnu? Brzy však na vítr zapomněl a usnul. Když se druhého dne probudil, nad dvorem už vítr neskučel. Pohlédl tam, kde večer ustájil Týnu. Místo kobylky však na tom místě spatřil krásnou dívku. Překvapeně na ni zíral a nebyl sto něco říct. Promluvila však sama dívka: „Cožpak mě Teodore nepoznáváš? Ty jsi mě přivedl zpátky domů v den mých osmnáctých narozenin. Tvoje láska mě vysvobodila z proměny a pán Vichr už nemá více nade mnou moc." Tu pochopil Teodor, kdo je ona krásná dívka. Byla to Leontýna, čarodějem proměněná v Týnu a otcem ukrytá před 18 léty v chaloupce u lesa. Nemohlo Teodora potkat ve dvoře větší štěstí. Převeliká byla radost pána Ludvíka a Kateřiny, když spatřili opět svoji dceru. Radost velikou měli také rodiče Teodora, když jim syn přišel představit Leontýnu, svoji nevěstu. Jejich překvapení bylo veliké a maminka pověděla: "Já od začátku tušila, že Týna není jen tak obyčejný kůň."

obrázek

Ve dnech příštích panovalo již bezvětří. Pán Vichr se s lidmi usmířil a přestal je sužovat. Občas však pošle na lidi vítr ze svého panství, aby je trochu rozcuchal, a někdy sám pán Vichr proletí krajinou. Však Týna s Teodorem šťastně žili, změnám počasí společně čelili a jeho nálad se nic nebáli.

 Konec.