Šenovská vánoční pohádka 2018

O pejskovi, který zabloudil v lese

obrázek

Řčení, „každý pes, jiná ves", znamená, že se něco velmi liší od jiného, nebo že je někdo pokaždé jiný. Prapůvod toho rčení však hledejme v dávné příhodě. Vedle chaloupky u lesa, pod ořešákem, narodilo se pět štěňátek. Jejich maminka se o ně pečlivě starala a štěňátka jedla, spala a spolu si hrála. Když povyrostla, hospodář daroval štěňátka lidem, kteří si je odvedli do nových domovů. Jeden pejsek však zůstal. Ptal se maminky, proč si také jeho někdo nevzal. Na to maminka pověděla, „ty jsi jiný než tví bratři a sestry, takový vrtlík, proto hospodář rozhodl, že zůstaneš doma. Však ti tady bude se mnou dobře, jen musíš být poslušný a hospodáře nesmíš zlobit.“ Vrtlík byl rád u maminky, tak se více nevyptával a věnoval se svým oblíbeným hrám. Běhal za kocourem a dotíral na něj, aby si s ním hrál. Starý kocour Mathias však neměl rád divoké hry Vrtlíkovy a odbyl jej mávnutím tlapky. Vrtlík si tedy zaběhl do kůlny, kde měl hospodář hromadu zajímavých dřívek a špalíků. Vzal si jeden špalíček a vytratil se z kůlny, aby se v zahradě oddával kousání špalíku svými ostrými zoubky. Hospodyně občas hubovala, „to štěně dělá jenom nepořádek“, ale hospodář se Vrtlíka vždy zastával slovy, „vždyť je to ještě štěně“. Jednou Vrtlík za chaloupkou čmuchal podél plaňkového plotu a čumákem se mu podařilo odstrčit jednu plaňku tak, že vznikl otvor, jímž by se mohl protáhnout ven ze zahrady. Nejprve se toho ulekl a rychle utekl od plotu k mamince. Nic jí však o své objevu neřekl, jen se přitiskl k zemi a očima sledoval maminku. Ta však poznala, že se Vrtlíkovi něco přihodilo a chtěla vědět co. Vrtlík však zavřel oči a usnul. Maminka přestala naléhat.

obrázek

Druhý den se vydal opět k plotu. Snadno našel ono místo, kde byla jedna plaňka uvolněná. Strčil do ní čumákem ze strany a už měl hlavu venku. Rychle ji však zase vtáhl a plaňka se vrátila zpět na své místo. Tak to Vrtlík zkoušel několikrát, až se odvážil a protáhl se za plot celý. Plaňka za ním zapadla zpět, on však věděl, že když vstrčí čumák mezi plaňky, otvor se znovu objeví. Ale ouha - plaňka zapadla tak, že už s ní nemohl pohnout. Ať to zkoušel znovu a znova, ať se čumákem i packou snažil plaňku odstrčit sebevíc, nepodařilo se mu to. Hledíc na plot, pojednou přilétl motýl a usedl mu na čumák. Chňapnul po něm, ale motýl se nedal chytit. Odlétl kousek dál a Vrtlík běžel za ním. Když měl motýla opět na dosah, ten zase kousek odlétl. Vrtlík ani nepostřehl, jak se při té hře vzdálil, že už ani nemohl spatřit chaloupku. On však, když se mu motýl zcela ztratil, dál zkoumal stopy zvířat, která tudy prošla. Některé pachy znal, jako třeba ježka, nebo bažanta, ale jiné byly pro něj nové, a moc zajímavé. Také při tom čichání narazil na hraniční kámen. Příroda mu napověděla, aby si ten kámen označil. Čichal a čichal, až se ocitl pojednou v lese. Tu na něj dolehla úzkost. Ztratil se! Co si počne, kterým směrem se má dát, aby se vrátil domů k mamince. Chvíli myslel, že půjde zpátky vlastní stopou. Ale nebyl z něj ještě dobrý stopař. Motal se ve vlastních stopách, které se však točily v kruhu, jak před tím zkoumal stopy jiných zvířat. Za chvíli už nevěděl, kudy kam. Padl na něj velký strach, co s ním teď bude.

obrázek

Tu kde se vzala, tu se vzala, stála před ním vlčice. I ulekl se Vrtlík velice, neb tak velkého psa dosud neviděl. „Co zde pohledává psí štěně?“ Tázala se vlčice. Vrtlík ji pověděl, jak se ztratil, když si hrál s motýlem a prosil vlčici, aby mu ukázala cestu domů. Vlčice se otázala, „a máte li u vás také ovečky?“ „Ne, nemáme“, odpověděl Vrtlík. „Tedy ti neporadím. Já si pamatuji jen chaloupky, kde mají ovečky. Zeptej se medvěda, ten ti může poradit lépe,“ řekla vlčice a ukázala Vrtlíkovi směr k medvědovi. Poděkoval Vrtlík vlčici a vydal se za medvědem. Po chvíli došel na mýtinu, kde spatřil velikého medvěda, jak si pochutnává na lesních malinách.

obrázek

Pozdravil ho a prosil, zda může mu ukázat cestu domů. Na to medvěd zabručel, „a mají lidé u chaloupky včelí úl?“ Vrtlík odpověděl, že úl nemají. „Pak ti nemůžu pomoci. Já znám jen ta lidská obydlí, kde mají včelí úly, tam rád chodívám na sladký med. Ta místa si dobře pamatuji, ale tam, kde úly nemají, tam já nechodím. Nemůžu ti pomoci.“ Zabručel a dál se obíral sladkými malinami. Smutně opouštěl Vrtlík mýtinu. Přemýšlel, koho se má ptát na cestu domů. I uslyšel nad hlavou sojku.

obrázek


Sojko, sojko, ty bys mohla mi pomoci. Létáš vzduchem a vidíš z výšky to, co já ne. Jestlipak víš, kterým směrem se dát, abych našel svoji chaloupku? Na to sojka povídá. "Roste-li u tvé chaloupky dub, pak bych to místo mohla poznat." Vrtlík pověděl, že u chaloupky rostou jen ovocné stromy, hrušně jabloně a slívy, také ořešák, ale žádný dub. „Tak to ti nepomůžu. Kdyby tam rostl dub, jistě bych si to místo pamatovala, neb z dubů já vždy sbírám na zimu žaludy. Každý dub v okolí znám. Ale když dub u tvé chaloupky neroste, tak to místo neznám a nemůžu ti cestu ukázat. Zkus se zeptat lišky, ta je z nás nejchytřejší, tak by ti mohla pomoci.“

obrázek

I vydal se Vrtlík za liškou směrem, který mu ukázala sojka. Našel lišku odpočívající za pařezem. Dobrý den paní liško. „Copak tě ke mně přivádí?“ ptala se liška a prohlížela si štěně, které ač psem, podobalo se liščímu štěněti velice. „Ztratil jsem se a nemůžu najít cestu domů. Hledal jsem radu u vlčice, medvěda i u sojky, ale žádný z nich mi poradit nedokázal. Sojka mě poslala za tebou, že jsi nejchytřejší v lese a můžeš mi cestu domů ukázat. Lišku ta slova potěšila. Pokyvovala hlavou, že je pravdou to, co říkala o ní sojka. Také pověděla, že je jeho kmotrou, tak mu ráda pomůže. Chtěla, aby jí Vrtlík připomenul, jak jeho chaloupka vypadá. "To víš, jsem kmotrou mnohým pejskům, jako jsi ty, a trochu se mi ty vaše chaloupky pletou. Zdali je při chaloupce kurník?" Vrtlík přitakal, „ ano, ano, kurník tam je a slepice běhají po dvoře.“ Radoval se, že kmotra liška zná cestu k jeho chaloupce a zavede ho domů. Liška však myslela jen na to, jak jí psí mládě ke kurníku přivede. I pověděla mu, "na tu chaloupku si vzpomínám, cestu znám a můžu tě domů odprovodit." I vydali se lesem. Liška sice nevěděla, kde chaloupka stojí, ale za to znala dobře svůj les a věděla, že půjde-li kterýmkoliv směrem, dojde na kraj lesa. Tam už pak se možná pes rozpomene sám, kde je ten jeho kurník. Šli, až došli na kraj lesa. Vrtlík byl rád, že už bude brzy doma u maminky, ale ať se rozhlížel, jak se rozhlížel, chaloupku svoji stále neviděl. Liška jej chlácholila, "nebuď netrpělivý, za chvíli k ní přijdeme. I vydali se podél lesa. Po nějakém čase přišli k hraničnímu kameni.

obrázek

Vrtlík jako správný pes, hleděl si kámen řádně očichat a označit. V tu chvíli rozpoznal, že je doma a že jeho chaloupka je támhle za tou strání. Vzpomenul si, jak si kámen označil, než se ztratil v lese. Už věděl, že je blízko domova. Poběží-li tou strání dolů, uvidí záhy svoji chaloupku. Už se chtěl rozběhnout domů, ale ještě se obrátil na kmotru lišku. Poděkoval jí za to, že mu ukázala cestu a zval ji, aby s ním běžela k chaloupce. Liška však řekla, že to nestálo za řeč, je ráda, že mohla pomoci. Dál už s Vrtlíkem není třeba, aby šla, vrátí se zpátky do lesa. Rozloučili se. Liška zmizela v lese a Vrtlík běžel dolů strání ke své chaloupce. Liška však ze stínu lesa pozorně sledovala, kam to štěně běží. Měla totiž zálusk na slepice v kurníku, o němž štěně vyprávělo. Počká si do tmy a dojde si pro kuřátko k večeři. Hloupé psí štěně už bude jistě spát a jí nebude stát v cestě nikdo. Když Vrtlík doběhl k plotu, snažil se opět odstrčit plaňku, ale pořád to nešlo. Tu se rozštěkal tak, že byl sám překvapen tím, jaký hlas dokázal ze sebe vydat. Štěkaje běžel pak podél plotu, až doběhl k vrátkům před chaloupkou. Tam jeho štěkot zaslechl hospodář. „I podívejme se, kdo to tady štěká, vždyť je to náš Vrtlík. Jak to, že jsi venku?" Otevřel vrátka a Vrtlík radostně vběhl dovnitř. Také jeho maminka už tu byla. Peskovala ho sice, ale byla ráda, že je Vrtlík zpátky živ a zdráv. Hospodář si myslel, že se Vrtlík protáhl někde pod plotem, protože je ještě malý. Musí plot zítra prohlédnout. Vrtlík vyprávěl mamince, jak se za ním plot uzavřel a jak ho motýl zavedl až do lesa. Jak potom v lese zabloudil a nikdo mu neuměl pomoci, až liška mu ukázala cestu domů. Maminka nic neříkala, ale myslela si své. Ptala se Vrtlíka, o čem si s liškou povídali. Tu on pověděl, jak ji poprosil o radu, jak se dostat domů a ona mu pověděla, že je jeho kmotrou a ptala se ho, jak chaloupka vypadá, aby si připomenula cestu k ní. Liška je chytrá a stačilo ji povědět, že máme u chaloupky kurník, a už věděla, kam mě má vést. "Dobrá kmotřička", tak chválil lišku Vrtlík. „Liška a kmotra? To jistě měla něco jiného za lubem. Kdo to kdy slyšel, aby liška pomáhala psovi“, pomyslela si maminka. Nahlas pak řekla synkovi, ať si vleze do pelíšku a řádně se vyspí z toho dobrodružného dne. To nemusela Vrtlíkovi dvakrát říkat, než došel k pelíšku, už skoro spal.

obrázek

Když se setmělo, šla si maminka lehnout ke kurníku, však nespala. Po chvíli ucítila lišku. Jistě se motá kolem plotu, pomyslela si a byla ve střehu. Liška zatím čenichala, až našla stopu Vrtlíka, která ji zavedla k místu, kde je uvolněná plaňka. Zalomcovala zuby plaňkou a už byl volný otvor, jímž se protáhla do zahrady. Musím si to místo pamatovat, abych jej našla, až půjdu zpátky, pomyslela si a pokračovala dál zahradou tam, kde cítila kurník. Kurník slibně voněl, ale také cítila, že je nablízku někde pes. Ááá, to je štěně, které ji přivedlo k chaloupce. To však už jistě spí po dni tak vzrušujícím. Liška se při představě snadné večeře usmála. Jako stín se plížila ke kurníku a už byla u něj, stačilo jen vlítnout okénkem do kurníku a vybrat si jednu hloupou slepici. Jak snadné to dnes bude mít, pomyslela si a chystala se vyskočit do okénka.

obrázek

V tom okamžiku se ozval příšerný štěkot psa. To nemůže být to štěně, trhla sebou liška a už se starala, aby se vyhnula střetnutí se psem. Vrtlíkova maminka se vrhla na lišku, a ta sotva stačila uskočit před jejími zuby. Liška tryskem běžela k místu, kudy přišla a prudce hlavou vyrazila plaňku, až ta se celá vylomila a padla na zem. Liška pelášila, seč jí síly stačily, až zmizela v lese. Ještě chvíli pak slyšela divoký štěkot psa. „To mi štěně neřeklo, že vedle kurníku žije také v chaloupce dospělý pes. Zatracené štěně, bědovala liška ještě drahnou chvíli. Zůstala toho večera bez večeře, Ráno se hospodář podivoval nad vyraženou plaňkou z plotu. Vzal nářadí a plot opravil. Vrtlík po té zkušenosti v lese už se sám na výlety nevydával. Hospodář jej však brával sebou na pole. Tam potom mohl čenichat kolem, a když narazil na hraniční kámen, tak jej nezapomněl si označit. Vždy už pak věděl, kde je jeho chaloupka. Tam kde je hraniční kámen, tam je jeho ves, tam je jeho chaloupka, v níž žije dnes. Každý pes má svou ves.

obrázek

 pohádky je konec.