Šenovská vánoční pohádka 2019

Hermína a koljuška

Bylo Nic a bylo Něco. Nic bylo nic a Něco se před Nic naparovalo, že je něco. Na to Nic povědělo, že také Něco bylo dříve nic, než se stalo něčím. Na to Něco zase odpovědělo, že něco je už odjakživa Rozmluva nikam nevedla. Nic si pomyslelo, že nemusí nic dokazovat, že nic bylo, je a bude, zatím co něco dříve také bylo nic, ale neumí, nebo nechce si přiznat, že může znovu být nic. Něco si nic pěkného pomyslelo o Nic, ale raději už mlčelo. Rozmluvy mezi Nic a Něco končívaly vždy stejně. Lidé se také dělí na nic a něco. Však někteří, kteří jsou nic, těm, kteří jsou něco závidí a také chtějí být něco, a naopak ti, kteří jsou něco, můžou být jednou zase nic. Nikam to nevede, nic je nic a něco je něco, nebo to může být i naopak. Víc moudrosti v tom nehledejme.
Jednou se na vesnici roznesla zpráva, že si rychtářův syn Rudolf bude brát za ženu dceru rybáře Hermínu. Lidé si šeptali, že takové rybářské nic dostane rychtářovo něco. Rychtářovi se vůbec nezamlouvalo, že jeho syn Rudolf, který ve vsi něco znamená, má si vzít za ženu Hermínu, takové rybářské nic, a přemýšlel, jak lásku mladých překazit.

obrázek

I poslal k rybáři posla, který vyřídil, aby rybář přišel k rychtáři domluvit svatbu své dcery. Rybář se vydal za rychtářem. Ten jej přivítal přátelsky, ale hned spustil falešnou řeč, jak je rád že si jeho Rudolf vybral tak krásnou a bohatou nevěstu. „Krásná Hermína tedy je, po mamince“, odpověděl rybář, překvapený rychtářovou řečí a pokračoval, „ však bohatou je leda vodou kolem sebe, té má dost. To si rychtáři děláte asi legraci, když mluvíte o bohatství Hermíny, copak může být rybářská dívka bohatou?“ Na to rychtář povídá: „ Ale mezi lidmi se šušká, že tak bohatou nevěstu může jen z vody dostat můj Rudolf. Myslel jsem, že z vody máš rybáři tolik ryb, že jsi bohatým mužem a Hermína může do manželství přinést bohaté věno. Není to snad pravda?“ Tak rychtář hovořil a hleděl na rybáře, jakoby překvapen byl odpovědí rybářovou. Rybář sice očekával, že na věno přijde řeč, ale že si rychtář myslí o něm, že je bohatý z ryb a dá Hermíně také bohaté věno, to ho opravdu překvapilo. Rychtář povídá: „Když nemáš pro Hermínu bohaté věno, nemůže být o svatbě žádná řeč. Rudolfovi najdu sám bohatou nevěstu. Jdi a už ať tvoje dcera mého syna více nesvádí, když si ho za muže nemůže vzít.“ Rybář odešel a rychtář si mnul ruce, jak rychle se mu tu nerovnou svatbu podařilo překazit. Vracejícího rybáře oslovil u vody vodník Alois. „Copak pantáto, že tak smutný a zamyšlený kráčíš?“ Rybář Lojzovi pověděl, jak u rychtáře pochodil. Vodník povídá: „Dej dceru na rok ke mně do služby a uvidíš, jak se věci obrátí k lepšímu, i na věno bude Hermína mít.“ Rybář jen mávl rukou nad vodníkovou nabídkou. „Copak nechceš Hermínu provdat?“ „To víš, že chci, ale copak jí můžu radit?“ „Nu, až ji povíš, že musí na Rudolfa zapomenout, sama možná ke mně do vody skočí,“ řekl vodník. Rybář vodníkovi za ta slova pohrozil rukou, věděl však, že je vodník dobrák od kosti, a že chce jej rozveselit, ulehčit. – Divné řeči dnes vede Alois, pomyslel si rybář a směřoval k domovu.

obrázek

Tam jej netrpělivě čekala Hermína. „Tak co tatínku, domluvili jste svatbu?“ Nemohl na to dceři jiného říct, než pravdu, jak mu rychtář pověděl, že už nemá Hermína Rudolfa více svádět, když si jej nemůže dovolit vzít za muže, protože nemá bohaté věno. Hermínko, já ti věno bohaté nemůžu dát, musíš tedy na Rudolfa zapomenout.“ Hermíně se oči zalily slzami a vyběhla z domu pryč, k vodě. „Jen běž, dceruško a vyplač se, však zapomeneš na Rudolfa a zase bude dobře“, pomyslel si rybář. Hermína si plačíc sedla u vody. Vodník Alois také na ní promluvil. Hermína znala Aloise od dětství. Často si hrávala u vody, a vody se nikdy nebála, věděla, že nad ní vodník Alois drží ochrannou ruku. Vodník měl Hermínu rád jako svou dceru a byl nešťastný při pohledu na milovanou, plačící dívku. „Vím, co tě Hermíno rmoutí, otec mi vše pověděl. Abys Rudolfa získala, musíš bohaté věno mít. Nu což, budeš-li u mne jeden rok sloužit, věno si budeš moci koupit, a neboj se, služba tvoje nebude těžká. Rok uteče jako voda a ty si budeš moci vzít za muže milovaného Rudolfa.“ Tak pověděl vodník, ale Hermína dál štkala a řekla, že Rudolf tak dlouho čekat jistě nebude, zvlášť když se dozví, že se za ní zavřela voda.

obrázek

Na to Alois pověděl, „ toho se bát Kristýnko nemusíš. Má li tě opravdu rád, bude tě hledat. Až přijde k vodě, a to on jistě přijde, postarám se o to, aby rok na tebe počkal. Vodník se při těch slovech usmíval a Hermíně se ulevilo, když poznala, že jí může k lásce s Rudolfem Alois pomoci. Souhlasila tedy s tím, že k vodníkovi do služby na rok nastoupí. „Nejdříve se však rozloučit musím s tatínkem, aby si nedělal starost o mně“, pověděla Hermína. „To učinit Hermíno, nemůžeš, to by vodnické kouzlo nefungovalo, nikdo nesmí vědět, kde jsi.“ Chceš li si vysloužit věno a získat Rudolfa, musíš ke mně do služby vstoupit hned, s nikým rozloučit se nemůžeš. Kristýna se rozpakovala splnit to, co vodník žádal, ale protože poznala vždy jen jeho dobrotu, nebála se jej poslechnout a odešla s ním do vodní říše s nadějí, že jí to milovaného Rudolfa vrátí. Vodní hladina se za nimi zavřela. Marně rybář volal svou dceru. Nikde nebyla a také vodníka nemohl přivolat, ačkoliv jinak se vždy na rybářovo volání objevil. V jeho pomoc teď rybář doufal, ale když se vodník neobjevil, poznal, že se Hermína snad do vody vrhla právě tak, jak vodník předpověděl. Vyčítal si rybář, že zmařená láska pro to byla, že věno nemohl on dceři dát, a proto si Hermína život vzala. Chodíval kolem vody a tiše volal jméno dcery. On slyšet dceru nemohl, ale Hermína jej slyšela pod hladinou a srdce jí z toho bolelo. I pověděla o svém trápení vodníkovi. Ten však trval na tom, že nesmí se nikomu ukázat. Dočkej času, také tvůj Rudolf přijde k vodě a bude volat tvé jméno. Ani jemu nemůžeš se zjevit, kouzlo by přestalo účinkovat. Tak pověděl vodník a Hermína si povzdechla, právě pro to, že nesmím svým milým říct, kde jsem, je ta služba nesmírně těžká. Rudolf brzy za rybářem přišel a prosil ho, aby mohl s Hermínou promluvit. Když mu rybář pověděl, co se stalo s jeho dcerou, zhroucený Rudolf se vydal k vodě. Usedl na břeh a volal jméno Hermíny. Ta jej slyšela a znovu prosila vodníka, aby se mohla Rudolfovi zjevit aspoň na oka mžik. Vodník však trval na tom, aby Hermína neprozradila, že je u něho ve službě. Trápila se tím Hermína velice, ale vodník trval na jejím utajení. Však se ti trpělivost vyplatí, to můžeš věřit. I vystoupil vodník Alois na břeh k Rudolfovi a ptal se, co jej trápí. Rudolf se mu svěřil se svým hořem. „Nu, to je těžká věc“, pověděl Alois, „však lze ti pomoci, Rudolfe“.

obrázek

Tak pravil vodník a bylo znát, že z jeho slov se Rudolf zaradoval. Přece je naděje, že může Hermínu získat zpět. Věděl, že vodník vládne různými kouzly. Ptal se tedy, jak by mohl svou milou najít a získat zpět. „Nu, najdeš ji u mne v jezeře, kam přišla ke mně do služby, když jí tvůj otec zakázal se s tebou stýkat, protože nemůže přinést bohaté věno. Chceš-li ji svou lásku dokázat, musíš za ní do vodní říše.“ Rudolf řekl, že pro Hermínu je připraven podstoupit jakkoliv těžkou zkoušku. „Dobře, musíš však do vodní říše vstoupit jako vodní tvor, ne jako člověk. Jenom Hermíně je dovoleno pod vodou přebývat tak, jako na souši. Ty však jí svou lásku musíš prokázat coby malá rybka koljuška. Koljušky loví štika, tedy půjde o zkoušku velmi nebezpečnou pro tebe. Však bojíš-li se, odejdi, zapomeň na Hermínu.“ Rudolf Aloisovi pověděl, že podstoupí zkoušku sebenebezpečnější, jen když bude moci být zase s milovanou Hermínou. Vodník po té šlehl Rudolfa vrbovou větévkou a ten se rázem proměnil v rybku koljušku. Alois koljušku sebral z trávy a vpustil do vody jezera. Rybka koljuška – Rudolf, plavala jezerem a hledala Hermínu. Jezero však bylo rozlehlé a koljuška nevěděla, kde Hermínu hledat. Plavala koljuška, plavala, ale obydlí vodníkovo, kde Hermína sloužila, nemohla najít. Počalo se stmívat a tak malá koljuška musela hledat úkryt, kde přečká noc, aby ráno se mohla vydat hledat Hermínu znovu. Vodník Alois neřekl Hermíně, že se Rudolf vydal do nebezpečí, jen aby ji znovu získal. Pověděl jen, že se vše vyvíjí podle jeho předpovědi. „Rudolf přišel k vodě a teď plní svůj úkol. Nemusíš se bát, že na tebe rok nepočká, to ti můžu slíbit.“ Hermína věřila, že vodnická kouzla dají vše do pořádku s ní a Rudolfem. Mezitím se koljuška vydávala vodami jezera a hledala Hermínu. Když tak plavala, uviděla jí štika. „Podívejme, jaké chutné soustu mi tu plave“, pomyslela si dravá štika. „Musím být opatrná, aby mi chutná snídaně neupláchla.“ Koljuška však zahlédla stín velké štiky a rychle se snažila uniknout z jejího dosahu. Štika však byla hbitá a koljušku by snadno dostihla, kdyby ta se před ní neskryla do husté trávy na dně. „Nejsem kapr, abych ryla ze dna potravu“, pomyslela si štika a odplula dál, aby si našla snadnější kořist. Koljuška ještě drahnou chvíli zůstala v skrytu travin, než se vydala znovu hledat Hermínu. Podobná dobrodružství prožívala koljuška ještě mnohokrát při hledání Hermíny, ale naučila se mít oči všude a štice se dovedla vyhnout. Už skoro rok prohledávala koljuška jezero a při tom poznala mnohé jeho obyvatele. Potkávala slunky, mřenky, piskoře či ouklejky, těch se obávat nemusela, sumci se však raději vyhýbala. Dravý okoun si jí nevšímal, ale štika, ta se objevovala znenadání, s tím se musela koljuška naučit žít. Den co den plavala v jezeře a hledala místo, kde u vodníka slouží Hermína. Jednou však byla méně ostražitou a toho využila štika, která se znenadání nebezpečně přiblížila. V poslední chvíli ji koljuška zahlédla a rychle hledala záchranu opět v travinách na dně.

obrázek

Štika se však tentokrát pustila travinami za ní, stůj co stůj chtěla koljušku dnes ulovit. Už to vypadalo, že koljuška opět unikne a štika odpluje s prázdnou, když tu se traviny rozestoupily a štika měla koljušku zase na dosah svých hrozivě ostrých zubů. Však do cesty štice se postavila lidská bytost. „Kde se tady pod vodou vzal člověk? V tom má jistotně prsty vodník Alois“, pomyslela si štika. Místu, kde vodník přebýval, se i vodní dravci vyhýbali. Štika rychle z toho místa zmizela. Nechtěla se do křížku dostat jak s člověkem, tak především s vodníkem, pánem vodní říše. Koljuška byla zachráněna.

obrázek

Koljuška konečně našla Hermínu. To ona ji zachránila před štikou. Plula, co nerychleji k milované Hermíně. Hermína, když viděla, jak štika pronásleduje koljušku, rukama svýma rybku chránila. Nerada viděla, jak dravci pronásledují malé rybky. Alois ji sice říkal, že tak to v jezeře chodí, malí jsou potravou velkých, ale věděl dobře, že Hermína je laskavého srdce a vždy se malých a slabých zastává. Také koljušky se zastala. Rudolf – koljuška vděčně plaval kolem Hermíny a ta se po dlouhé době zase smála, jakoby potkala někoho známého. Vodník Alois řekl: „Milá Hermíno, je to právě rok, kdy jsi ke mně do služby přišla. Byla jsi dobrou hospodyní a čeká tě nyní za službu odměna. Protože i Rudolf prokázal, že tě miluje a podstoupil nebezpečnou zkoušku, aby tě získal, i on zaslouží si odměnu. Bude vysvobozen z jezera, kde rok žil jako malá rybka koljuška. Právě ta, která nyní plave kolem tebe. Buďte oba šťastní.“ V tom okamžiku se oba ocitli na břehu. Rudolf už byl zase mládencem a objímal se s Hermínou. Ta dostala od Aloise v uzlíku zlaťáky, své věno. Toho však už nebylo třeba. Rychtář velmi litoval svého činu, a prosil rybáře za odpuštění, když i on přišel o svého syna, jako on o dceru. Museli se oba smířit s osudem. Když se Rudolf s Hermínou najednou po roce objevili, všichni se radovali. Brzy byla svatba, na níž byl i vodník Alois. Výslužka za rok u něj, kterou Hermína dostala, nebyla už podmínkou svatby, ale zlaťáky se potom Hermíně a Rudolfovi hodily. Postavili si za ně chaloupku u jezera, aby k vodní říši, kterou poznali lépe než jiní lidé, měli pořád blízko. Jejich děti si pak také hrávaly u jezera a vodník Alois dával na ně pozor. A rychtář Václav s rybářem Karlem sedávali také často na břehu rybníka, ale ryb žádných nechytali, jen si s vnoučaty povídali, také Alois na kus řeči k nim přicházel. Hermína s Rudolfem šťastně žili.

obrázek

 pohádky je konec.